Další jednoduchou technikou je tisk z přírodnin – listy, šišky, korkové zátky nebo bramborová razítka. Bramboru rozkrojte, vyřežte do ní tvar (srdce, hvězdu, kolečko) a dítě tiskne na papír. Zde se soustřeďte na tlak – děti často razítko mačkají příliš silně, a tvar se tak rozmáčkne. Ukažte, že stačí jemně přitisknout a zvednout rovně. Vyvarujte se také příliš husté barvě – pokud je barva na razítku moc, otiskne se jen barevná skvrna bez tvaru. Před každým otiskem nechte razítko krátce okapat.

Při balení se držte seznamu, který dostanete od pořadatelů, a do něj nic nepřidávejte. Typická chyba je nacpat kufr plný hraček, sladkostí a elektroniky. Dítě si pak nekreslí ani nezpívá u ohně, ale celé dny tráví na mobilu, a tím se izoluje od kolektivu. Pokud potřebujete, aby mělo jistotu kontaktu, dejte mu předem napsaný dopis, který si přečte po obědě, a naplánujte si, že mu napíšete až za dva dny. Nevolte si ale telefonické hovory každý večer, to jen prohloubí stesk a ztíží adaptaci.

Funguje také pravidlo „společný nepřítel”. Když děti spojí síly proti něčemu, co je baví, třeba při stavbě bunkru nebo vymýšlení rodinného divadla, přestanou soupeřit. Plánujte aktivity, kde musí spolupracovat, ne soutěžit. Uvidíte, že když spolu postaví nejvyšší věž z kostek, hádky o kostičky se samy vytratí. A pokud se hádka přece jen rozjede, zkuste místo trestu zavést „koutek usmíření” — ne jako trest, ale jako místo, kde si mohou popovídat, dokud se nedohodnou.

Až budete mít vytipované dva tři tábory, porovnejte je. Nenechte se zlákat jen první nabídkou. Zkuste si najít reference od rodičů, jejichž děti táborem prošly. Přímé zkušenosti jsou nejcennější. Když už dítě vyrazí, nezapomeňte mu přibalit věci podle seznamu, ale přidejte i něco navíc: vlastní hrnek, kapesní svítilnu nebo oblíbenou knížku. A hlavně — po návratu se zeptejte, co se mu líbilo a co by příště změnilo. Jeho odpovědi vám řeknou víc než jakákoli brožura.

Všímejte si také toho, jak sami mluvíte o chybách. Pokud se přiznáte k vlastnímu nedostatku („Já jsem taky zapomněl, ale příště si to pohlídám”), dáváte dítěti vzor, že omyl není katastrofa. Naopak, když doma panuje přísná atmosféra, dítě lže čím dál častěji, protože se bojí reakce. Zkuste doma zavést pravidlo, že za pravdu se nehubuje, i když je nepříjemná. Tím se podporuje otevřenost, která je důležitější než okamžité přiznání.

Dětská lež často rodiče zaskočí. Nejde jen o to, co se stalo, ale i o obavy, co z dítěte vyroste. Než ale sáhnete po trestu, stojí za to pochopit, co se za lží skrývá. Malé děti lžou, protože si hrají s realitou, starší zase ze strachu, studu nebo touhy zalíbit se. Trest v tuto chvíli potlačí signál, ale nevyřeší příčinu. Místo hledání viníka se zaměřte na důvod a na to, co dítě právě potřebuje.

Začněte nácvikem samostatnosti v běžném prostředí, ne až týden před odjezdem. Dítě by mělo umět si připravit oblečení na druhý den, najíst se v rozumném čase, umýt si nádobí a dojít si včas na záchod. Na táboře ho nikdo nebude vodit za ruku a pokud něco neumí, bude to pro něj stresující. Vyzkoušejte přespání u babičky nebo u kamaráda, ať si osvojí, že běžný den může proběhnout i bez vás. Vyhnete se tak situaci, kdy se dítě poprvé v životě samo vysprchuje až pod dohledem cizích lidí.

Výtvarná výchova u předškoláků nemusí znamenat drahé sady barev nebo složité projekty. Nejlepší jsou techniky, které dítě zvládne samo, ale potřebuje trochu vedení. Častý omyl je nechat dítě tvořit bez jakýchkoli pravidel – výsledkem bývá změť barev, která dítě nebaví, a vy uklízíte půl hodiny. Klíčem je připravit pomůcky tak, aby byl proces jednoduchý a zážitek pozitivní.

Jak poznáte, že je dítě připravené — a co dělat, když ještě není? Než se přihlásíte, zhodnoťte, jak se vaše dítě chová v cizím prostředí. Pokud se neumí odloučit ani na pár hodin u kamarádů, nechce spát mimo domov a vy jste ho nikdy neviděli, že by zvládlo běžný den bez vaší pomoci, je to jasný signál, že tábor ještě počká. Neznamená to, že je s dítětem něco špatně, jen potřebuje více času. Přihlaste ho raději na krátký příměstský tábor bez noclehu, nebo si domluvte s jinou rodinou spoluúčast, kde bude mít jistotu známé tváře.

Začněte prstovými barvami, ale ne na papír – na tác nebo plech. Naneste na rovnou plochu tenkou vrstvu barvy a nechte dítě kreslit prstem, dlaní nebo i předloktím. Tato technika rozvíjí jemnou motoriku a dítě vidí okamžitý efekt. Důležité je použít barvy na vodní bázi, které jdou snadno setřít. Pozor na jeden častý nedostatek: pokud dáte moc barvy, dítěti se prsty klouže a jen barvu rozmaže. Ideální je vrstva, přes kterou je papír nebo tác ještě lehce vidět.