Větrání, které neudělá prův
Největší chyba je míchat staré suché dřevo s čerstvým. Když do kamen přiložíte mokré poleno k suchému, teplota spadne, hoření se rozladí a v komíně se usazuje dehet. Stejně problematické je skladovat dřevo v uzavřené garáži nebo ve sklepě, kde není průvan. Vlhkost tam nemá kam odejít a dřevo může začít hnít i po letech. Další častou chybou je příliš brzké zakrytí celé hromady. Dřevo má nejdřív proschnout na vzduchu, teprve potom ho chraňte před deštěm.
Jakmile dítě začne rozumět penězům, zapojte ho. Ukažte mu výpisy, vysvětlete, proč hodnota kolísá, a nechte ho rozhodnout o malé části portfolia. Tím se z investice stane výuka, ne tajemství. Současně myslete na to, že peníze by měly být kdykoli dostupné pro případ nouze, ale ne tak, aby se z nich stal běžný útratový účet. Rozumný kompromis je držet část v likvidní formě a zbytek v dlouhodobých aktivech.
Další past spočívá v tom, že lidé zadají prompt a hned ho odešlou, aniž by si ho přečetli nahlas. Přitom stačí krátká kontrola: je v zadání jasně řečeno, co má být výstupem? Je tam formát, rozsah, tón? Není tam dvakrát totéž jinými slovy? Pokud prompt zní jako zmatek i vám, model z něj taky žádný pořádek neudělá. Napište ho tak, jako byste zadávali práci člověku, který vás nezná a potřebuje přesné instrukce.
Když zadání zakazuje příliš mnoho najednou Mnoho lidí se snaží vyhnout chybám tím, že do promptu nasází samé zákazy: „nepiš odrážky”, „nepoužívej cizí slova”, „nezmiňuj ceny”, „neopakuj se”. Jenže čím víc zákazů, tím větší šance, že model jeden z nich poruší nebo že výsledek bude kostrbatý. Lepší je říct, co chcete, ne co nechcete. Místo „nepiš odrážky” napište „piš v souvislých odstavcích”. Místo „nepoužívej odborné termíny” napište „piš jazykem, kterému rozumí středoškolák”.
Recenze čtěte jako důkazy, ne jako hodnocen
Většina lidí začne psát prompt tak, že do jedné věty nahromadí všechno, co je napadne. Výsledkem je zadání typu „napiš mi něco o tomhle tématu, ale ať je to dobré a hlavně stručné”. Model nemá šanci poznat, co je pro vás důležité, a tak si domyslí zbytek. První past je tedy vágnost. Místo obecných slov použijte konkrétní zadání: čeho má text dosáhnout, pro koho je určený, jak dlouhý má být a co v něm naopak být nemá.
Záleží na tom, jestli válenda stojí čelem do místnosti, nebo je přisunutá ke zdi. Pokud je u zdi, sedí se na ní jako na lavici a lidé se opírají o zeď — ta se časem ušpiní a opěrka chybí. Lepší je nechat za válendou mezeru alespoň pět centimetrů a použít samostatné polštáře, které se dají opřít. U volně stojící válendy je potřeba myslet na to, že se po ní chodí z obou stran, takže se rychleji uvolní spoje. Tam pomůže občasné dotažení šroubů a podložky pod nohy, které zabrání viklání.
Druhá častá chyba je předpoklad, že model zná kontext, který jste mu nikdy neřekli. Pokud píšete prompt pro pracovní e-mail, nestačí napsat „napiš e-mail kolegovi”. Chybí informace o tónu, o vztahu k příjemci, o tom, co má e-mail vyřešit. Stejně tak u shrnutí textu je potřeba dodat samotný text nebo jasně říct, že si ho má model vyžádat. Bez kontextu vzniká odpověď, která se tváří správně, ale míjí podstatu.
Poslední past je spoléhat na to, že model pochopí, co je „správně”. Správnost je vždycky vzhledem k nějakému účelu. Pokud chcete text k publikování, řekněte to. Pokud jde o interní poznámku, řekněte to. Pokud má být něco vtipné, napište, jaký druh humoru máte na mysli. Čím jasněji popíšete cíl a kontext, tím méně prostoru zůstane pro náhodné interpretace. Psaní promptů není magie, ale řemeslo — a jeho základem je říct přesně to, co opravdu chcete.
Zvláštní kapitolou je opravování výsledku. Když se odpověď nepovede, nemá smysl jen napsat „to je špatně, zkus to znovu”. To modelu neřekne, co konkrétně změnit. Mnohem účinnější je popsat, co na výsledku vadí: „příliš obecné”, „chybí příklad”, „tón je moc formální”. A pak dodat, co s tím: „přidej dva konkrétní příklady”, „zjednoduš věty”, „napiš to uvolněněji”. Iterace po malých krocích funguje lépe než jeden dlouhý prompt, ve kterém se snažíte vychytat všechny mouchy předem.
