V lese platí jedno základní pravidlo: dítě nesbírá nic samo. Ani když je mu deset. Houbu vždycky nejdřív ukáže dospělému, ten ji zkontroluje, a teprve pak ji dítě vloží do košíku. Typická chyba je nechat dítě běhat napřed a sbírat do vlastního košíku. Za hodinu má plný koš a vy nevíte, co v něm je. Smíchejte jednu jedovatou houbu s jedlými a máte problém, který se řeší na pohotovosti.

Na co si dát pozor a co lidé pletou nejčastě

Naučit se vyhýbat nejedlým houbám nejde přes rychlé triky, ale přes pomalé opakování. Choďte s někým zkušeným, určujte stejné druhy na stejném místě opakovaně a učte se i druhy, které nesbíráte. Právě znalost těch nejedlých a jedovatých je to, co skutečně chrání. Zkouška jazykem na to nestačí a nikdy nebude.

Právě zbarvení dužiny je nejrychlejší test v terénu. Hřib žlučový, lidově zvaný hořčák, vypadá téměř stejně, ale dužina mu na řezu růžoví a chuť je odporně hořká. Stačí olíznout řez a okamžitě poznáte rozdíl. Další častá záměna je s hřibem kovářem, který sice není jedovatý, ale po rozříznutí rychle modrá a v kuchyni se chová jinak. Na modrání dužiny při sběru nikdy nespolehejte jako na znak jedlosti.

Výtrusný prach rozhodne tam, kde klobouk l

Potok v lese není jen vodní tok. Je to specifické prostředí, kde se vlhkost, stín a proudění vzduchu podepisují na složení hub. Není to ale místo, kde roste všechno. Kdo ví, co hledat a kde přesně, najde i v malém úseku podél vody překvapivě pestrou paletu. Zároveň ale platí, že vlhké prostředí svádí k záměnám s druhy, které mohou být nejedlé nebo jedovaté. Proto je nutné znát nejen vzhled, ale i mikrostanoviště.

Před odchodem zkontrolujte, co dítě nese. Projděte košík houbu po houbě a každou podejte zpátky dítěti se jménem druhu. Tím si látku zopakuje a vy máte jistotu, že v koši nezůstala žádná, kterou jste přehlédli. Doma houby zpracujte co nejdřív, ne je nechte přes noc v košíku. U malých dětí se vyhněte houbám, které se musí loupat nebo předvařovat, i když jsou pro dospělé bezpečné.

Kde hřib roste a kdy ho hledat Hřib pravý vytváří mykorhizu především se smrky, borovicemi a duby, proto ho najdete v jehličnatých i smíšených lesích, nejčastěji ve svazích, na okrajích pasek a pod staršími stromy. Nesbírejte v mladých monokulturách ani na místech, kde se intenzivně hnojí nebo stříká. Sezóna začíná koncem května a vrcholí od července do října, po vydatných deštích a teplých nocích. Ráno, dokud jsou klobouky orosené, jsou hřiby nejpevnější a nejméně červivé.

Když se po jídle objeví zvracení, průjem, slabost nebo rozmazané vidění, nečekejte do rána. Vezměte dítě k lékaři a vezměte s sebou i zbytek jídla nebo hub. Lékař potřebuje vědět, co dítě snědlo a kdy. Čím dřív se otrava řeší, tím menší má následky. A platí to i tehdy, když se příznaky objeví až za několik hodin po jídle.

První výprava za houbami s dítětem nezačíná v lese, ale doma u stolu. Než vyrazíte, projděte si seznam toho, co budete sbírat. Malé děti totiž nedokážou rozlišit jedlou houbu od jedovaté, i když si to možná myslí. Vyberte tři až čtyři druhy, které sami bezpečně poznáte, a ty trénujte. Dítě se učí tím, že je vidí opakovaně ve vašich rukou, ne z obrázkové knížky.

Dejte pozor i na to, co dítě dělá rukama. Po sběru si musí umýt ruce, než si sáhne na pusu nebo na jídlo. Do lesa berte vodu na pití a svačinu, která se neplete s houbami. Nikdy nedávejte dítěti houbu k jídlu přímo v lese, ať už syrovou, nebo tepelně upravenou. První ochutnávka má proběhnout doma, v klidu, s dospělým, který zná reakci svého dítěte.

Na sušení volte tenké plátky a teplotu do čtyřiceti stupňů, aby houby nezplesnivěly. Sušené hřiby skladujte ve sklenici v temnu a používejte do polévek a omáček, kde nahradí i maso. Zamrazené syrové hřiby před uložením krátce povařte, jinak zhořknou. Nejčastější chyba je míchání různých druhů do jedné směsi bez rozlišení. Když si nejste jistí, houbu nechte v lese. Jeden nejedlý kus umí zkazit celý hrnec.

Co dělat, když si nejste jistí Nejste-li si u houby na sto procent jistí, nechte ji v lese. Neplatí, že když ji dítě přinese, musí se domů odnést. Vysvětlete mu, že nechat houbu růst je správné rozhodnutí, ne zklamání. Učte ho také, že se houby neochutnávají syrové, ani kousek, ani „jen na jazyk”. Některé jedovaté druhy stačí na drobné olíznutí a otrava je na světě.

Hřib je český národní pojem, ale zdaleka ne každá houba s hnědým kloboukem a rourkami pod ním je ten pravý hřib. Rozeznat hřib pravý od suchohřibu, křemenáče nebo dokonce nejedlého hřibu žlučového rozhoduje o tom, zda večeře skončí na stole, nebo v koši. Základní pravidlo je jednoduché: hřib pravý má klobouk tmavě hnědý až kaštanový, třeň světlý s jemnou bílou síťkou nahoře, rourky nejprve bělavé, později žlutozelené, a dužinu, která po rozříznutí nemění barvu.