Typické omyly se opakují. Prvním je spoléhání na barvu: „červená je jedovatá, hnědá je dobrá” neplatí, existují jedlé i jedovaté houby v každé barvě. Druhým je sběr podle fotky z mobilu bez znalosti variace druhu. Třetí je sběr do jednoho koše bez přepážky, kdy se plodnice navzájem dotýkají a drobné úlomky se přenesou i na jedlou část. Čtvrtým je přesvědčení, že houba po provaření ztratí jedovatost. To platí jen u některých druhů a jen po určité úpravě, u jiných toxinů teplo nic neudělá. Pátým je sběr podle rady někoho, kdo houby sám nejí.

Prvním zrádným znakem je barva. Muchomůrka zelená má klobouk v odstínech zelené, olivové až šedozelené, které se mění podle stáří a vlhkosti. Mnozí ji zamění za zelenou variantu některé jedlé holubinky nebo za mladou pečárku. Barva klobouku se navíc u mnoha druhů mění po dešti i po usušení, takže podle ní neurčujte nic. Druhým znakem je růst na stejném místě. To, že houba roste na louce jako pečárka, neznamená, že pečárkou je. Muchomůrka zelená roste v lesích i na okrajích luk a v mládí je celá obalená bílým závojem, který později praská.

Přímo na podmáčeném dřevě podél potoka najdete penízovku sametonohou. Má tmavý, sametový klobouk a roste v trsech na trouchnivějících kmenech listnáčů, často olší nebo vrb. Další častou houbou je hlíva ústřičná, která preferuje kmeny buků a topolů, ale v blízkosti vody se objevuje méně, protože nesnáší trvalé promočení. Naopak na bahnitých náplavech a mezi kameny roste stroček trubkovitý, houba s nápadně tlustým třeněm a hluboce rýhovaným kloboukem. Je jedlá, ale snadno se zamění za stroček obecný, který může být za syrova mírně jedovatý. Proto ho vždy dobře tepelně upravte.

Hřib satan obsahuje termolabilní toxiny, které se vařením částečně rozkládají, ale ne úplně. Po požití se objevují žaludeční křeče, nevolnost, zvracení a průjem, obvykle 30 minut až 3 hodiny po jídle. U citlivých lidí nebo dětí může dojít k silné dehydrataci. Závažnost otravy závisí na množství a úpravě. Syrová nebo nedostatečně tepelně upravená houba je nejnebezpečnější. Některé zdroje uvádějí, že i malé množství vyvolá potíže.

Co ještě nefunguje jako důkaz Třetím znakem je vůně a chuť. Chuť se u jedovatých hub zkoušet nesmí, ale právě proto se o ni někteří opírají nesmyslně. Muchomůrka zelená voní slabě, někdy nasládle, jindy po bramborách. To není rozlišovací znak. Čtvrtým je barva výtrusného prachu, kterou doma stejně nikdo nevidí. Pátým je „očesání” klobouku nebo prstýnek na třeni. Prstýnek mají i některé jedlé druhy a naopak u starších plodnic muchomůrky zelené se prstýnek rozpadne a zmizí. Spoléhat na jediný znak je vždy chyba.

Typické chyby, které lidé opakují: sbírat houby podle fotky z mobilu bez znalosti celého druhu, míchat v košíku jedlé a neznámé plodnice, ochutnávat syrové houby „na jazyk” a věřit, že po převaření se jed rozpadne. Tepelná úprava muchomůrku zelenou nezničí. Stejně tak neplatí, že jedovatá houba zhořkne nebo zčerná stříbro. To jsou pověry.

Nejspolehlivější ochranou je učit se druhy postupně, chodit s někým zkušeným a brát si domů jen to, co dokážete popsat vlastními slovy. Když na houbě nedokážete pojmenovat klobouk, lupeny, třeň i pochvu, nechte ji růst. Les vám nic nedluží a zdraví se nevrací.

Užitečný postup je udělat si vlastní malý protokol. U každé nejisté houby si zapište datum, místo, strom, vůni, barvu výtrusů a všechny znaky, které jste viděli. Když si nejste jistí, houbu nechte na místě. Fotka v telefonu je jen začátek pátrání, ne konec. Kdo to bere vážně, použije aplikaci jako nástroj k prvnímu třídění, ne jako náhradu za vlastní oči a zkušenost. A právě tak se vyhne chybě, která se už nedá vzít zpět.

Po příchodu domů houby očistěte suchým hadříkem nebo kartáčkem. Neponořujte je do vody, nasáknou ji a ztratí chuť i strukturu. Pokud jsou hodně znečištěné, rychle je opláchněte a hned osušte. Nakrájejte je na plátky silné přibližně půl centimetru. Čerstvé hřiby smrkové vydrží v chladničce dva až tři dny, v mrazničce po blanšírování několik měsíců. Sušení je nejšetrnější způsob konzervace – sušte při teplotě do 40 °C, aby si zachovaly aroma.

Nejčastější chyba začínajících houbařů je přesvědčení, že jedovatá houba musí být nápadná barvou, tvarem nebo zápachem. Opak je pravdou. Řada smrtelně jedovatých druhů vypadá naprosto nenápadně a roste přímo mezi jedlými. Následujících pět znaků se proto samo o sobě nedá použít jako vodítko. Kdo se o ně opře, riskuje vážné problémy.

Praktický postup je jiný. Houbu vyjměte celou, i s bází třeně a pochvou. Pochva je blanitý obal ukrytý v zemi, který u muchomůrky zelené zůstává. Proto třeň nikdy nelámejte u klobouku, ale vytáhněte ho i s hlínou. Doma porovnejte alespoň tři znaky současně: tvar a barvu klobouku, lupeny nebo rourky, přítomnost prstenu a pochvy. Když si u jediného znaku nejste jistí, houbu nechte v lese.