Papír a tužka vydrží déle než telefon. Nakreslete společně bludiště, piškvorky nebo obrázek, který druhý dokresluje. Dobrá je i hra na „co nejvíc slov od jednoho písmene” nebo řetěz, kde každé další slovo začíná posledním písmenem předchozího. U dětí, které ještě neumí psát, funguje razítkování prstem nebo skládání z papíru. Důležité je nestřídat aktivity příliš rychle – dítě potřebuje chvíli, aby se do hry ponořilo, a časté přepínání ho spíš rozruší.

Značení, které vydrží i cestu zp

Bezpečnost nestojí na jednom hrdinovi s lékárničkou. Rozdělte role: jeden člověk drží přehled o čase a trase, druhý má lékárničku, třetí komunikaci. U větších akcí je vhodné mít spojku, která zůstává na základně a má přehled o tom, kdo je kde. Nestačí jen vysílačka – domluvte si, co znamená „jsem v pořádku”, co „potřebuji pomoc” a co „ukončuji hru”. Bez toho si lidé na opačných koncích trasy mohou myslet něco úplně jiného.

Míčové hry pro dva neznamenají jen tenis nebo badminton. Rozhodující je, jestli máte k dispozici kurt, nebo jen zeď a dvorek. Na kurtu se hraje přes síť, míč letí vzduchem a úder má jinou trajektorii než při odrazu od zdi. Pokud hledáte hru, kterou zahrajete ve dvou bez skupiny, začněte tím, co je po ruce: jeden míč, dvě rakety a prostor, kde se dá odrážet.

Nejdřív si určete, co vlastně chcete vyrovnávat. U míčových her je klíčová kombinace rychlosti, techniky a ochoty přihrávat. U štafet rozhoduje spíš vytrvalost a schopnost spolupracovat. Pokud děti neznáte, nechte je na začátku dvě minuty hrát volně a sledujte, kdo se zapojuje a kdo stojí stranou. Podle toho sestavte pořadí od nejsilnějšího po nejslabšího a teprve pak rozdělujte.

Nejjednodušší variantou pro dva je přehazovaná přes natažený provaz nebo síť. Pravidla si určete předem: hraje se na tři dopady, podání zespodu, žádné smeče z bezprostřední blízkosti. Typická chyba je, že jeden hráč stojí příliš blízko sítě a druhý daleko. Držte se stejné vzdálenosti, jinak vzniká jednostranná převaha. Míč volte měkčí a lehčí, aby se dal ovládat i na malém prostoru.

Ukládání řešte tak, aby materiál dýchal. Uzavřené plastové krabice udrží vlhkost a šišky v nich zplesniví. Otevřený koš nebo papírová krabice je lepší. Jednou za čas obsah prohlédněte a poškozené kusy vyhoďte. Přírodní materiál se opotřebovává, láme a drolí, což je normální. Pokud ho budete pravidelně obměňovat, zůstane pro dítě zajímavý. A když ne, stačí ho vrátit tam, odkud přišel.

Na závěr platí, že největší roli hraje klid dospělého. Když rodič nervózně sleduje hodiny, dítě to vycítí a začne zlobit. Vezměte si vlastní knihu nebo si prostě sedněte, mluvte pomalu a nabídněte hru, ne příkaz. Čekání se tím zkrátí pro oba. A pokud přesto přijde scéna, není to selhání – je to signál, že příště stačí jiná hra, ne lepší hračka.

Co jde hrát na zdi a co na kurtu Na zdi se hraje squasová varianta pro dva: střídavě odrážíte míč od zdi tak, aby se po odrazu dotkl země jen jednou. Stojíte vedle sebe, ne proti sobě. Klíčové je, aby míč po vašem úderu letěl nejprve na zeď, ne na soupeře. Častá chyba je příliš silný úder, po kterém míč odletí mimo dosah. Začněte pomalu a teprve pak přidávejte na razanci. Na kurtu se stejný princip mění: míč musí přeletět síť a dopadnout do vyznačeného pole.

U všech těchto her platí několik zásad. Před hrou si protáhněte ramena, zápěstí a kotníky. Během hry se nepředklánějte, držte váhu na přední části chodidel. Míč mějte stále na očích, ne jen na raketě. Pokud hrajete na zdi, nestůjte přímo proti sobě, ale mírně šikmo, abyste se neuhýbali před odrazem. Po hře zkontrolujte, jestli není míč prasklý nebo příliš měkký. S poškozeným míčem se mění odraz a hra ztrácí smysl.

Ve dvou se dá hrát i bez sítě: stačí vyznačit čáru na zemi a hrát na dvě poloviny. Pravidlo je jednoduché: míč nesmí spadnout na vaši stranu. Kdo ho nechá spadnout, ztrácí bod. Hrajte na deset bodů, střídejte podání po každých dvou výměnách. Tím se udrží pozornost a hra má řád. Nezapomeňte na pitný režim a přestávku po dvaceti minutách. Krátká pauza pomůže přesnějšímu úderu i lepšímu rozhodování.

Rozdělení dětí do týmů vypadá jako banalita, ale právě tady vzniká většina sporů, které hru ukončí dřív, než pořádně začne. Nejčastější chyba je rozdělovat podle toho, kdo je s kým kamarád, nebo nechat děti, ať si vyberou samy. Vzniknou dva extrémně nevyrovnané týmy, slabší prohrává 0:7 a do pěti minut se nikomu nechce pokračovat. Řešení není složité, jen se musí dodržet několik zásad ještě před prvním hvizdem.