Použité světelné zdroje nepatří do běžného odpadu. Obsahují sklo, kov a u některých typů i malé množství rtuti, proto je odevzdejte do sběrného místa pro elektroodpad. Nový zdroj nemačkejte za skleněnou část, ale za patici, a skladujte jej v obalu, dokud ho nebudete potřebovat. Pokud si na výměnu netroufáte, je rozumnější zavolat elektrikáře než riskovat poškození svítidla nebo úraz.

Počet bodovek se počítá z plochy místnosti a požadované intenzity. Pro obývací pokoj se počítá přibližně jedna bodovka na 1,5 až 2 metry čtvereční při výkonu svítidla odpovídajícím běžné úsporné žárovce. U koupelny nebo chodby se počet zvyšuje kvůli menší odrazivosti povrchů. Do výpočtu vždy zahrňte i barvu stěn a nábytku. Tmavé povrchy pohlcují světlo a potřebují hustší síť.

Ovládání osvětlení ve více místnostech se rychle zvrhne v chaos, jakmile se sejde několik vypínačů, dálkových ovladačů a scén. Přehlednost není otázkou estetiky, ale funkce: když člověk neví, který vypínač co zapíná, začne svítit všude a zbytek večera řeší, kde se co rozsvítilo. Prvním krokem je proto inventura. Projděte dům nebo byt místnost po místnosti a zapište si, kolik světelných bodů v každé je, čím se ovládají a odkud. Teprve pak má smysl cokoli přepojovat nebo doplňovat.

Typická chyba je ignorovat chodby a přechodové prostory. Právě tam se láme přehlednost: světlo z kuchyně svítí do chodby, ale vypínač je až za rohem. Řešením je samostatný okruh pro chodbu s ovládáním na obou koncích, případně pohybový senzor s krátkou dobou svícení. Podobně u schodiště se vyplatí ovládání z obou podlaží, jinak člověk běhá nahoru a dolů. U venkovních světel zase platí, že mají být oddělená od vnitřních, aby se nedala omylem zapnout celá zahrada při odchodu z domu.

Svícení tedy není hlavní položkou, ale patří k těm, které se dají ovlivnit okamžitě a bez velkých investic. Většina domácností sníží spotřebu na svícení o desítky procent jen výměnou nejvytíženějších zdrojů a zhasínáním. Zbytek je o návycích a o tom, zda světlo svítí tam, kde má. Kdo začne u svícení, získá rychlou zpětnou vazbu a motivaci pokračovat u větších spotřebičů.

Základem je aktivní odvod vzduchu. Bez okna nelze spoléhat na průvan, takže potřebujete ventilátor. Ten musí být dimenzovaný na objem koupelny – pro běžnou koupelnu do deseti metrů krychlových stačí výkon kolem 60 až 90 metrů krychlových za hodinu. Důležitější než výkon je ale doba běhu. Většina lidí vypne ventilátor spolu se světlem a tím udělá zásadní chybu. Vzduch potřebuje odsávat ještě několik minut po sprše, ideálně 15 až 20 minut. Pomůže dohřátí, tedy časovač, který ventilátor vypne až po nastavené době. Pokud časovač nemáte, nechte ventilátor běžet i po odchodu z koupelny a vypněte ho později.

Základem je oddělit okruhy podle místností a podle účelu. Kuchyně potřebuje jiné světlo při vaření a jiné při jídle, obývací pokoj zase jiné při čtení a jiné při sledování filmu. Pokud všechny body v jedné místnosti visí na jednom vypínači, nutíte lidi, aby si svítili i tam, kam zrovna nepotřebují. Rozdělte je na dvě až tři skupiny: základní osvětlení, pracovní nebo doplňkové a případně náladové. U každé skupiny si poznamenejte, odkud se ovládá, ať už z místnosti samotné, nebo z chodby.

Jak sladit ovládání, aby se dalo myslet v souvislostech U více místností se osvědčuje princip, kdy jeden vypínač u vchodu ovládá jen to, co je vidět z místa, kde stojíte. Nepřidávejte na jeden vypínač světla ze dvou různých místností jen proto, že jsou vedle sebe. Vznikne past: večer zhasnete všechno najednou a ráno tápeete, co kde svítilo. Stejně tak nepřehánějte scény s mnoha kombinacemi. Tři až čtyři dobře pojmenované scény na místnost stačí; víc variant si nikdo nepamatuje a ovládání se stane nečitelným.

Jakmile je rozdělení hotové, označte vypínače. Trvalé popisky u každé skupiny ušetří nejvíc času. Pokud se v domácnosti střídá více lidí, pomůže i jednoduché pravidlo: kdo naposledy odchází, zkontroluje jen hlavní okruhy, ne každé světlo zvlášť. Přehlednost se nepozná podle počtu ovladačů, ale podle toho, že každý ví, co které světlo dělá, aniž by musel něco zkoušet.

U dálkového ovládání a aplikací platí, že přehlednost začíná u názvů. Pojmenujte každý okruh podle místnosti a funkce, ne podle technického označení. Když se v seznamu objeví „strop 2″ a „bod 4″, nikdo netuší, co to je. Dále se vyhněte tomu, aby stejný okruh ovládalo několik zařízení bez jasného pravidla. Buď je hlavní vypínač na zdi a aplikace ho jen doplňuje, nebo je hlavní aplikace a vypínač slouží jako nouzové řešení. Míchání obojího vede k tomu, že si lidé přepínají světla navzájem.