Při vaření je situace o něco bezpečnější, protože tepelná úprava některé toxiny ničí. U hřibu satan to ale neplatí – jeho jedovaté látky přežívají i delší var. Proto nikdy nezkoušejte „ochutnat kousek syrový” nebo spoléhat na to, že povařením se houba stane jedlou. Pokud omylem uvaříte satana, poznáte to podle nepříjemné, štiplavé chuti a zápachu, který se během varu uvolňuje. V takovém případě celý pokrm ihned zlikvidujte a důkladně umyjte nádobí, aby nedošlo ke kontaminaci.

Když se řekne modrák, většina houbařů si představí oblíbenou jedlou houbu s modrající dužinou. Jenže podobně reaguje i hřib satan, který je naopak jedovatý. Rozdíl mezi nimi přitom není jen v barvě klobouku či třeně, ale hlavně v místech výskytu a v chování dužiny po řezu. Pro bezpečné vaření i sušení je nezbytné znát tyto odlišnosti naprosto spolehlivě, protože záměna může mít vážné zdravotní následky.

Poslední častou záměnou je záměna s bedlou vysokou. Obě houby mají bílý třeň a v mládí podobný klobouk. Bedla má ale typický pohyblivý prsten, který lze posunout po třeni, a maso na řezu nemění barvu. Klobouk bedly je navíc na povrchu rozpraskaný do šupin, zatímco muchomůrka zelená je hladká, často s bílými vatovitými zbytky. Při sběru bedel platí nepsané pravidlo: sbírat jen mladé, uzavřené kusy, a i tak si vždy ověřit prsten a bázi.

Základní znak, který vás nenechá na pochybách, je barva třeně. U modráka (hřib modračka) je třeň pevný, světlý, s jemnou síťkou, a hlavně po poranění nebo řezu rychle modrá. Dužina klobouku je bělavá až světle žlutá a po nakrojení se zbarvuje do sytě modré až tyrkysové. Hřib satan má třeň výrazně červený, často s tmavě červenou síťovinou, a dužina po řezu zmodrá jen slabě, spíše do šeda. Klobouk satana je zbarvený do bělavých, šedých nebo olivových tónů, zatímco modrák má klobouk hnědý až kaštanový. Pokud si nejste jistí, vždy si houbu rozřízněte a sledujte reakci čerstvého řezu – u modráka je změna barvy rychlá a výrazná, u satana pozvolná a nevýrazná.

Nakonec si pamatujte, že lezení je hlavně o zábavě a pohybu. Nemusíte hned skákat na nejtěžší cesty, vyberte si modré nebo zelené značení, které je pro začátečníky. Zkuste si naplánovat návštěvu mimo špičku, kdy je stěna prázdnější a vy máte klid. Dobře si rozmyslete, co si vzít, a hlavně – když vám něco nedělá dobře, řekněte to personálu. Každý lezecký instruktor vám rád poradí a ukáže, jak na to.

Lezečky si klidně půjčte, pokud žádné nemáte. Pro začátek jsou ideální, protože vám ušetří investici a vy zjistíte, co vám sedí. Pozor na velikost: lezečky mají být těsné, ale ne bolestivé. Prsty by se měly dotýkat špičky, ale pata by neměla tlačit. Doma si vezměte triko a kraťasy nebo elastické kalhoty, které neomezují v pohybu. Vyhněte se volným mikinám s kapucí a šňůrkám, které by se mohly zachytit o karabiny.

První dojem z bytu se často rozhodne dřív, než se stačíte usadit. Úzká chodba je přitom místo, kde se setkává praktičnost s estetikou. Když u dveří visí hromada kabátů a boty se válejí po zemi, i jinak pěkný interiér působí chaoticky. Řešení nevězí v tom, abyste chodbu předělali na sklad, ale v chytrém rozvržení prostoru, které respektuje jeho proporce i váš každodenní pohyb.

Základním krokem je rozhodnout, kolik věcí skutečně potřebujete mít po ruce. Sezónní oblečení, které nosíte jednou za měsíc, patří jinam — do šatní skříně nebo do úložných boxů. Na věšáku v chodbě by mělo zůstat jen to, co používáte týdně. Stejně tak boty: pokud máte deset párů, které se na úzké chodbě nevejdou, přebytky přesuňte do ložnice. Cílem není schovat všechno, ale vytvořit vzdušný a funkční prostor.

Pravidelná suchá údržba prodlužuje životnost pohovky a oddaluje nutnost profesionálního čištění. Věnujte jí deset minut týdně a výsledek poznáte nejen na vzhledu, ale i na tom, jak příjemně textilie působí na dotek. Pohovka bez mastných otisků a prachového povlaku vypadá svěží i po letech používání. Vyhnete se také riziku, že parní generátor rozpustí lepidlo v konstrukci nebo naruší pěnovou výplň. Suchá péče je tak nejen šetrnější, ale zároveň mnohem bezpečnější pro celkovou stabilitu nábytku.

Pro sušení platí jedno důležité pravidlo: nikdy nesušte houby, u kterých máte sebemenší pochybnost o určení. Sušení totiž koncentruje chuť i případné toxiny, a pokud byste omylem usušili hřib satan, pozdější konzumace může způsobit silné zažívací potíže, zvracení nebo dehydrataci. Před sušením každou houbu důkladně prohlédněte, rozkrojte ji podélně a zkontrolujte barvu dužiny. U modráka by měla dužina zůstat po chvíli modrá, ale nikdy ne červená. Pokud narazíte na načervenalou dužinu nebo nepříjemný zápach, houbu bez milosti vyhoďte.