Naučit se vyhýbat nejedlým houbám nejde přes rychlé triky, ale přes pomalé opakování. Choďte s někým zkušeným, určujte stejné druhy na stejném místě opakovaně a učte se i druhy, které nesbíráte. Právě znalost těch nejedlých a jedovatých je to, co skutečně chrání. Zkouška jazykem na to nestačí a nikdy nebude.
Existují druhy, které jsou přirozeně jemné až neutrální – například některé holubinky, ryzce nebo mladé plodnice hlívy. Ty se nehodí k výraznému kořenění, protože byste je přebili. Naopak druhy jako čirůvka májovka nebo václavka mají výrazné aroma, které při špatném skladování zmizí. Zásadní je ale něco jiného: houba, která po utržení leží v košíku příliš dlouho, ztrácí těkavé látky a s nimi i vůni. Pokud ji pak doma jen krátce podusíte, na jazyku zůstane prakticky jen voda a vláknina. Rozdíl tedy není mezi „chutnými” a „nechutnými” druhy, ale mezi houbou čerstvou a houbou unavenou.
Plodnice na klobouku se objevují z jednoho prostého důvodu: mycelium má dost živin, vlhkosti a kyslíku a rozhodlo se růst ven. Nejčastěji jde o plodnice vedlejší, které vyrážejí z okraje nebo z místa, kde je substrát zbytečně bohatý. Pokud je necháte být, spotřebují energii, kterou by jinak klobouk využil k růstu, a mohou začít zahnívat. Proto se vyplatí zasáhnout včas, ale opatrně.
Středočeský kraj je pro houbaře výhodný tím, že kombinuje rozsáhlé lesní komplexy s malými lesíky mezi poli. Nezáleží tolik na tom, jestli vyrazíte do Brd, do Křivoklátska nebo do polesí u Benátek nad Jizerou. Rozhoduje stáří porostu, vlhkost půdy a to, jak hluboko jste ochotni zajít od parkoviště. Nejlepší lokality bývají tam, kde se střídá smrk s borovicí a kde je pod nimi mech, borůvčí nebo kapradí. Čistě listnaté mladiny jsou na jaře dobré na smrže, ale v hlavní sezoně v nich toho moc nenajdete.
Ve Středočeském kraji se vyplatí mít dvě až tři lokality různého typu. Jednu vlhčí s převahou smrku, jednu sušší borovou a jednu listnatou s dubem a bukem. Když na jedné nic není, na druhé to může vypadat jinak. Do lesa choďte brzy ráno, neberte s sebou psa na volno a nenechávejte odpadky. Houby jsou jen část — klid a čistota lesa rozhodují o tom, jestli se tam vrátíte i příští rok.
Praktický postup, jak si poradit, když znaky zmizely: nejprve si všimněte substrátu a místa růstu, potom hledejte mladší plodnice stejného druhu v okolí. Teprve když najdete čerstvý kousek, můžete starý s ním srovnat. Určovat izolovanou starou plodnici bez kontextu je nejčastější důvod omylu. Nikdy ji neberte do koše jen proto, že „něco” připomíná.
Na co si dát pozor: záměna staré jedlé plodnice s jedovatou, která má podobný tvar, ale jiný hymenofor. Typicky se to stává u hřibů, kdy vybledlý klobouk vypadá jako jiný druh. Proto vždy kontrolujte rourky u třeně, barvu dužniny po rozříznutí a případnou změnu barvy. Pokud si nejste jistí ani po všech krocích, plodnici nechte být. Žádný úlovek nestojí za riziko.
Než začnete cokoli určovat, prohlédněte si plodnici ze všech stran. Klobouk může být vybledlý, rozpraskaný nebo stažený, ale důležité je, co zůstalo pod ním. Hymenofor, tedy rourky, lupeny nebo ostny, bývá poslední část, která si drží původní strukturu. Pokud jsou lupeny slepené, rozpadající se na kaši nebo zcela chybějí, určení podle nich už nefunguje a musíte hledat jinde.
Jak si lokalitu ověřit předem, než vyrazíte Než někam pojedete, podívejte se na mapu a najděte si plochu, která není protkaná cestami pro pěší turistiku. Čím víc značených tras, tím víc lidí a tím víc vyšlapaných hub. Dobré jsou klidné lesní celky v okolí vodních toků, kde se drží vlhkost i v suchém týdnu. Sledujte také, jestli v dané oblasti neprobíhá těžba — holiny po těžbě bývají první dva roky plné václavek a penízovek, ale hřibovité houby se tam vracejí až později. Ověřená lokalita neznamená, že tam houby budou vždy. Znamená, že tam rostou opakovaně, když jsou správné podmínky.
Začátečník i zkušený houbař se nejčastěji spálí ve chvíli, kdy plodnice ztratila barvu, tvar i strukturu a on ji přesto zařadí jen podle místa, kde roste. To je první a největší chyba. Stará plodnice se totiž neposuzuje podle jednoho znaku, ale podle souboru drobných stop, které zbývají i po rozkladu.
