Po skončení si udělejte krátké ohlédnutí. Zeptejte se, co bylo nejasné a co by šlo příště zlepšit. Možná zjistíte, že se vyplatí změnit velikost pole nebo upravit počet doteků. Nebojte se pravidla obměňovat – stejná hra s malou úpravou funguje jinak pro malé děti a jinak pro dospělé. Zapisujte si, co se osvědčilo, ať nemusíte vymýšlet novou hru pokaždé, když se sejdete. Pravidelným opakováním se účastníci zlepšují a hra se stává plynulejší.
Většina rodičů vybírá hru podle obalu a doporučeného věku na krabici. To je první chyba. Číslo na krabici říká jen to, od kolika let je obsah bezpečný a srozumitelný, ne že hru dítě skutečně zvládne hrát. Rozhoduje něco jiného: kolik času udrží pozornost, jak zvládá prohru a jestli umí číst. Hra pro pětileté s obrázkem zvířat může být pro pětileté dítě pořád příliš abstraktní, pokud vyžaduje plánování tahů dopředu.
Typická chyba je nabízet pohyb jako trest nebo jako něco, co musí vydržet dlouho. „Běž se proběhnout na hodinu” zní jako vyhnanství. Místo toho nabídněte pět až deset minut intenzivní aktivity, po které si může dítě vrátit k počítači. Tím se přesun stane přijatelným a opakovatelným. Další chyba je vyjednávání donekonečna. Pokud dítě odmítá, nechte ho chvíli být, ale jasně řekněte, že počítač se za deset minut vypíná a vy už nabídku nebudete opakovat.
Pohybová hra s pravidly má smysl tehdy, když je bezpečná, srozumitelná a všichni mají přibližně stejnou šanci uspět. Nejde o to vyhrát, ale rozpohybovat tělo a hlavu zároveň. Když budete dbát na jasné hranice, krátké úseky a dostatek pauz, stane se z ní oblíbená součást každého setkání.
Pohybová hra s pravidly není jen zábava pro děti. Dokáže spolehlivě rozvinout rychlost, orientaci v prostoru i schopnost rozhodovat se pod tlakem. Ať už vedete školní družinu, trénink mládeže nebo firemní teambuilding, dobře zvolená hra s jasnými pravidly udrží pozornost a přitom nutí tělo pracovat. Klíčové je vybrat hru podle počtu lidí, prostoru a úrovně účastníků. Než začnete, promyslete, co přesně chcete rozvíjet – jinak se z aktivity stane jen bezcílné pobíhání.
Během hry sledujte, jestli se někdo nefláká nebo naopak nepřehrává. Typickým problémem je, že jeden hráč vezme veškerou aktivitu na sebe a ostatní jen přihlížejí. Řešením je pravidlo, že se míč nebo jiný předmět musí dotknout každého člena týmu, než padne bod. Tím zapojíte i pomalejší jedince. Další častou chybou je nedostatečné pití a přehřátí – hlídejte, aby měl každý možnost se napít a odpočívat. Pokud se někdo zraní, okamžitě hru přerušte a poskytněte první pomoc.
Pohybové hry se dají dělat vsedě nebo na zemi. Zkuste hru na sochy: hraje hudba a dítě se pohybuje jen na místě – pohupuje se, kroutí rukama, ale nesmí se zvednout. Když hudba přestane, ztuhne. Tato hra splňuje potřebu pohybu, aniž by se běhalo po místnosti. Další možností je napodobování zvířat vsedě: jak dělá kočka, když se protahuje, jak sova otáčí hlavou. Děti se u toho smějí a vydají energii, ale zůstávají na místě. Vyhněte se hrám, které vyžadují běhání a skákání, i když se tváří nevině – v bytě vždycky skončí nárazem do nábytku nebo stížností sousedů.
Typická chyba: koupíte hru doporučenou od osmi let pro šestileté, protože “je chytré”. Dítě zvládne jedno kolo, pak se začne ptát, kdy skončíme. U předškolních dětí počítejte s herní dobou do dvaceti minut. U školních do čtyřiceti. Delší hry rozdělte na dvě sezení, nebo je odložte na víkend. Nikdy nezačínejte v podvečer, kdy už je dítě unavené.
Pohybová hra s pravidly funguje nejlépe tam, kde chcete děti rozhýbat, ale zároveň je nechat přemýšlet. Nejde o závod na maximum sil, ale o jasně daný rámec, ve kterém se všichni zapojí. Aby hra neskončila u prvního zmatku, potřebujete tři věci: srozumitelná pravidla, bezpečný prostor a roli pro toho, kdo hru řídí. Bez nich se skupina rozpadne do dvou táborů – jedni se nudí, druzí se perou o míč.
Před vstupem do lesa si určete, kudy se vrátíte. Pokud jdete okruh, vyznačte si jen jednu cestu a zpáteční nechte bez značek. U přímé trasy tam a zpět používejte dvě různé značky: například fáborky na cestě tam a uzlíky na větvičkách na zpáteční cestě. Nikdy nepoužívejte stejnou barvu pro oba směry, pletete si je i za dobré viditelnosti.
Shrnutí: počet hráčů určuje, zda si hru zahrajete vůbec. Věk určuje, zda u ní dítě vydrží. A čas na krabici je jen orientační. Kdo vybírá podle obalu a ceny, skončí s policí plnou nehraných her. Kdo si nejdřív spočítá hráče, přečte pravidla a vyzkouší jedno kolo, ten trefí hru, která se bude vytahovat opakovaně.
