Pozor na typický omyl: lidé měří vzdálenost od hrany desky k hraně desky, ale zapomínají na úchytky, otevřená dvířka a křesla u jídelního přesahu. Reálná světlá šířka je vždy menší než ta naměřená. Další častá chyba je ostrůvek s dřezem nebo varnou deskou bez dostatečného odstupu od zdi — voda stříká, pára se sráží a pracuje se nepohodlně.

Kde se rozdíl projeví nejvíc Rozhodující je úhel dopadu světla. U lesklých front stačí, aby světlo přicházelo zboku nebo shora, a každý dotek se rozsvítí jako malý reflektor. Čím tmavší odstín, tím horší. U matných front je to obráceně: otisk tam není vidět skoro vůbec, ale pokud si předtím sáhnete na něco mastného, zůstane po vás světlejší mapa, kterou je vidět právě proto, že je matná plocha jinak jednolitá. Tmavě matné povrchy jsou v tomto směru nejtolerantnější, světle matné naopak ukážou šmouhu od ruky okamžitě.

Řešení není složité, ale má svá pravidla. Světlo pod horními skříňkami musí být umístěné co nejblíže přední hraně skříňky, ne uprostřed její hloubky. Když ho dáte dozadu, bude přes skříňky svítit na zeď a na desku dopadne jen okraj paprsku. Zkontrolujte, kam až dosáhne světelný kužel při zavřených dvířkách. Pokud osvětluje jen zadní třetinu desky, je špatně.

Volba mezi matným a lesklým povrchem front je častější, než se zdá, a většina lidí se rozhoduje podle fotky v katalogu. Jenže fotka neukáže to, co za měsíc uvidíte v kuchyni při bočním světle. Lesklý povrch odráží světlo a tím maskuje drobné škrábance, ale zároveň funguje jako zrcadlo pro každý otisk prstu, šmouhu od vody a stopu po mastnotě. Matný povrch naopak otisky téměř nevidí, zato na něm vynikne každý lesk v místě, kde jste se ho dotkli.

Základem je rámeček, do kterého se desky zasouvají kolmo. Vezměte dvě bočnice z překližky nebo lamina o tloušťce alespoň 12 mm, výšku zvolte podle největšího plechu, obvykle 35–45 cm. Mezi ně vložte příčky, které vytvoří štěrbiny široké podle tloušťky ukládaných věcí. Na prkénka stačí 2 cm, na plechy 3–4 cm, na silné dřevěné desky klidně 5 cm. Příčky nedávejte víc než 15 cm od sebe, jinak se tenké kusy začnou vyvracet do strany.

Praktické řešení je jednoduché: najděte místo, kde je stabilně chladno, sucho a tma. Vhodná je skříňka na opačné straně kuchyně, spíž, nebo i uzavíratelná krabice v šuplíku pracovního stolu, který není hned u sporáku. Pokud máte kuchyni malou, pomůže přesunout zásoby do jiné místnosti — třeba do chodby nebo do komory. Koření, které používáte denně, si nechte v malé uzavíratelné dóze maximálně na dvě polévkové lžíce a zbytek skladujte jinde.

Co se děje s kořením, které leží hned vedle sporáku Když stojí sklenice s paprikou třicet centimetrů od hořáku, teplota v nich běžně přesáhne čtyřicet stupňů. Aromatické silice se odpařují, mleté směsi vlhnou a slepují se. U šuplíku pod varnou deskou je to stejné — teplo stoupá vzhůru a pára z vaření se v uzavřeném prostoru drží. Typická chyba je cpát koření do šuplíku na příbory, kde se míchá se zbytky vlhkosti z čerstvě umytého nádobí. Další častá chyba: přesypávat koření z originálních sáčků do ozdobných sklenic a nechat je otevřené mezi vařením. Každé otevření znamená přístup vzduchu i páry.

Praktická pravidla pro ukládání: sklenice plňte co nejvíc, aby v nich zbylo minimum vzduchu. Víčko musí těsnit, ideálně se šroubovacím uzávěrem, ne jen volně položené. Na dno skříně dejte misku s jedlou sodou nebo rýží, která pohlcuje vlhkost. Nikdy neskladujte koření nad sporákem, myčkou ani rychlovarnou konvicí. A nevracejte do sklenice staré koření, které už bylo nasypané na lžíci nebo na prkénko — zanese do zásoby vlhkost a bakterie.

Nejčastější omyl při výběru je řídit se pouze vzhledem. V kuchyni, kde se vaří každý den a kde se dvířka otevírají mastnýma rukama, je lesk nejhorší volba, i když vypadá elegantně. Ve skříni v ložnici, kam se sahá čistýma rukama a kde je málo světla, naopak lesk ničemu nevadí. Zvažte také, kolik světla do místnosti dopadá. Místnost s velkým oknem a protisvětlem potrestá lesk víc než místnost bez přímého světla.

Koření u plotýnky nebo v šuplíku pod ní je klasika českých kuchyní. Jenže právě tam se většina zásob zbytečně ničí. Teplo, pára z hrnce a tuk, který ulpívá na víčkách, dokážou během pár týdnů proměnit voňavý mletý kmín v prach, po kterém zbyde jen hořkost. Nejde přitom o žádnou vzácnou znalost — stačí změnit místo a způsob, jakým koření skladujete.

Na obalu i na vlastním nosu poznáte, kdy je koření na odpis. Mletá paprika bez vůně, kmín, který voní po dřevě, nebo skořice, která chutná po prachu — to nejsou známky stáří, ale zkažení. Celá semínka vydrží mnohem déle než mletá, proto se vyplatí kupovat celé koření a mlít ho po troškách v hmoždíři. Sůl a pepř v zrnu jsou na tom nejlépe, ty přežijí roky, pokud zůstanou suché.