Nábytek držte při zemi. Nízké pohovky, konferenční stolek bez nožiček a skříně sahající ke stropu vytvářejí svislice, které výšku podpoří. Naopak vysoké tenké nohy a volný prostor pod nábytkem nechávají strop „viset” bez opory. Police a obrazy věšte vysoko, ale ne těsně pod strop — nechte mezi horní hranou a stropem mezeru, která dýchá. Obrazy v jedné vodorovné linii ve středu stěny vytvoří pás, který místnost rozpůlí a strop stlačí.
Laminát je dřevotříska s potiskem a krycí vrstvou. Tvrdý povrch dobře odolává oděru a je příjemný na bosou nohu v obýváku. Slabé místo je jádro: jakmile se do spáry dostane voda, deska nabobtná a už ji nezachráníte. Proto se nedoporučuje do koupelny, prádelny ani těsně ke dveřím na balkon. Pokud ho chcete v kuchyni, kupte desky s vodoodpudivou úpravou jádra a spoje pořádně zatěsněte. Nestačí jen takzvaná vlhkostní odolnost na etiketě.
Ideální je místo, které nesouvisí s denním provozem: horní police ve skříni, prostor pod postelí, uzavřená police na chodbě, balkonová bedna nebo police v garáži. Věci ukládejte podle sezóny, ne podle druhu. Vánoční výzdoba patří k sobě, lyžařské vybavení také. Nikdy nemíchejte zimní a letní věci do jedné krabice – při hledání pak vytahujete všechno. Na krabice napište fixem obsah a rok uložení. Rok je důležitý: za dva roky poznáte, co jste neotevřeli, a můžete to rovnou vyřadit.
Nejprve zjistěte, jak moc je stěna křivá. Přiložte dvoumetrovou latu svisle i vodorovně a podívejte se proti světlu. Mezeru změříte klínem nebo posuvkou v několika bodech. Zároveň poklepejte na omítku – dutý zvuk znamená odpadlou vrstvu, kterou je nutné odstranit až na pevný podklad. Staré malby nenasáknou stejně jako nová stěrka a vzniknou mapy. Proto se starý nátěr buď kompletně odstraní, nebo se celá plocha přetmelí, aby byla savost všude stejná.
Pokud se vlhkost vrací i po odvlhčení, nechte provést měření vlhkosti zdiva. Teprve pak lze rozhodnout, zda stačí větrání a úpravy povrchu, nebo je nutný stavební zásah. Koupelna v přízemí vyžaduje trpělivost a pravidelnou kontrolu. Kdo to podcení, dřív nebo později řeší plíseň znovu, často ve větším rozsahu a s vyššími náklady.
Typická chyba je kladení na plovoucí způsob bez dostatečné dilatační mezery u stěn. Desky se pak v horku vydouvají a vlní se. Další častá chyba je slepení spojů špatným lepidlem nebo žádným lepidlem tam, kde je potřeba. U lepených systémů musí být spoj dokonale čistý, jinak lepidlo nedrží a spoj se rozjede při prvním vytírání. Rovněž se nevyplácí začínat uprostřed místnosti bez rozvržení řad; na konci pak vychází úzký pásek u stěny, který vypadá špatně a hůře se řeže.
Největší časová ztráta při pokládce vinylu nevzniká samotným kladením, ale přípravou podkladu a čekáním na aklimatizaci. Materiál musí v místnosti odpočívat při teplotě, ve které se bude pokládat, obvykle alespoň 24 hodin, u silnějších vrstev i déle. Pokud tuto část přeskočíte, desky se po položení roztáhnou nebo smrští a spoje se rozejdou. Do plánování proto počítejte s jedním celým dnem navíc, kdy se v místnosti jen leží a nic se s ním nedělá.
Reálný odhad pro běžný byt: příprava podkladu jeden až dva dny, aklimatizace jeden den, vlastní pokládka jeden až dva dny podle členitosti, dokončovací práce včetně lišt půl dne. Celkem tedy tři až pět dnů, pokud se pracuje souvisle a podklad je v pořádku. Pokud se podklad musí nejprve opravovat, připočtěte další dny. Nejrychlejší cestou k úspoře času není spěchat na kladení, ale věnovat čas přípravě a nechat materiál pořádně odpočinout.
Kde se ztrácí hodiny, aniž by to bylo vidět U velkých místností se čas prodlužuje řezáním. Vinyl se řeže nožem, ale u dveřních zárubní, topných trubek a nepravidelných rohů je potřeba měřit a zkoušet opakovaně. Počítejte s tím, že na jednu místnost o rozloze kolem dvaceti metrů čtverečních padne při hladkém průběhu přibližně půl dne až den. U členitých dispozic s mnoha zářezy se čas klidně zdvojnásobí. Zkušený pokladač zvládne za den i výrazně více, ale to platí jen pro jednoduché obdélníkové prostory s připraveným podkladem.
Samotná příprava podkladu je druhá nejdelší položka. Podlaha musí být rovná, suchá, čistá a pevná. Beton nesmí být vlhký, dřevěné desky musí držet. Nerovnosti větší než dva milimetry na délku dvou metrů je nutné vyrovnat vyrovnávací hmotou, která potřebuje vlastní čas na vytvrdnutí. Právě tady se nejčastěji podcení harmonogram: lidé naplánují pokládku na odpoledne a pak zjistí, že stěrka ještě není suchá.
