Technika je jednodušší, než se zdá: choďte kratší kroky, měkce našlapujte a nebraďte pád celou vahou do jedné nohy. Nepředklánějte se dopředu, i když to svah svádí – trup držte spíš vzpřímený a těžiště nad nohama. Na prudkých úsecích se vyplatí jít bokem, případně použít ruce pro oporu. Typická chyba je snažit se sestup „zrychlit” skákáním ze skály na skálu. Ušetříte minuty a přijdete o kotník.

Když úpravy nepřinesou úlevu do dvou týdnů, je čas na změnu. Nová sedačka nemusí být drahá, ale musí mít pevný sedák, opěradlo s bederní oporou a správnou výšku. Při zkoušení v prodejně si sedněte na deset minut, ne na dvě. Všímejte si, zda se tělo samo posouvá dopředu nebo dozadu. Pokud ano, sedačka nepodporuje přirozené držení. Bolest zad ze sedačky není slabost, je to informace. Sedačka, která ztratila oporu, ji nikdy nevrátí sama. Buď ji upravíte, nebo vyměníte. Nic mezi tím nefunguje.

Nejúčinnější postup je jednoduchý: nepodepisovat, dokud si zásilku neprohlédneš, sepsat protokol s kurýrem, vyfotit obal i obsah, reklamovat písemně a uchovat všechny doklady. Kdo tohle dodrží, získá peníze zpět i bez zbytečných průtahů.

Les je plný materiálu, který děti zaměstná líp než plastové hračky. Stačí se přestat soustředit na to, co jste zapomněli doma, a začít si všímat, co leží pod nohama. Klacky, kameny, šišky, listí, mech, pařezy. Z toho se dá postavit skoro cokoli. Důležité je dětem nejdřív ukázat, co mají hledat, a pak je nechat pracovat. Neopravujte jim každou věž ani každou chatu, i když se rozpadne.

Nakonec myslete na materiál a konstrukci v místech, kde dochází k opotřebení. Podívejte se na švy na páslech, na uchycení koleček a na to, zda nejsou ostré hrany v dosahu dítěte. Kočárek by měl mít také dostatečně velkou a pevnou korbičku nebo sedačku, která drží tvar. Často se šetří na páslech a brzdě, ale právě tyto díly jsou při každodenním používání nejvíce namáhané. Před koupí si proto vždy projděte všechny bezpečnostní prvky rukama a vyzkoušejte je v pohybu – ne jen vizuálně.

Do pánve nalijte oleje jen tolik, aby potravina plavala, ne aby se topila. Příliš mnoho oleje se pomaleji zahřívá a hůř se reguluje. Naopak příliš málo oleje znamená, že se potravina přichytí a kůrka se trhá. Pánev vybírejte s tlustým dnem, které drží teplotu stabilní i při vložení studené potraviny.

Když olej začne tmavnout nebo pěnit, vyměňte ho. Stejně tak ho nepoužívejte více než třikrát, i když filtrujete. Kvalitní kůrka není o síle ohně, ale o trpělivosti a čistém tuku. Kdo zvládne udržet teplotu v úzkém rozmezí a nenechá olej přejít do kouře, ten má vyhráno pokaždé.

Teplota, kterou poznáte bez teploměru Ideální teplota pro smažení se pohybuje mezi 170 a 180 °C. Olej začne slabě vlnit a při vhození malého kousku těsta se okamžitě obalí bublinkami, ale nekouří. Pokud se z povrchu oleje line modravý dým, je pozdě. Olej se rozkládá, vznikají škodlivé látky a chuť je hořká. Po každém smažení olej přeceďte přes jemný cedník a nikdy nemíchejte starý olej s novým.

Nejčastější chyba je vkládat do oleje příliš mnoho kusů najednou. Teplota okamžitě spadne, potravina se začne dusit a obal nasákne tuk. Smažte po menších dávkách a mezi jednotlivými kusy nechte v pánvi mezeru. Po vytažení nechte kůrku okapat na mřížce, ne na papírové utěrce, která se párou zespodu rozmáčí.

Křupavá kůrka vzniká při teplotě, kdy se z povrchu potraviny rychle odpařuje voda a tuk zároveň nestačí pronikat dovnitř. Jenže právě v tom okamžiku se olej snadno přehřeje a začne hořet. Řešení není v dražším oleji ani v dražší pánvi, ale v kontrole teploty a v tom, jak potravinu před smažením připravíte.

Základem je suchý povrch. Maso, rybu i zeleninu před obalením osušte papírovou utěrkou. Voda, která zůstane na povrchu, při kontaktu s olejem prudce klesne jeho teplotu, obal se nasákne a kůrka je měkká. Pokud obalujete v trojobalu, nechte vrstvy vždy lehce odpočinout, aby se spojily a při smažení se neodlupovaly.