Nejčastější chyba je koupit botu příliš těsně s představou, že se vytáhne. Lezecké boty se vytáhnou jen nepatrně a spíš v šířce než v délce. Druhá chyba je kupovat podle značky nebo barvy, aniž byste vyzkoušeli víc modelů. Třetí je ignorovat velikost paty – volná pata znamená, že bota při šlapání na malý chyt uklouzne. Pokud váháte mezi dvěma velikostmi, vezměte tu, ve které můžete stát pět minut bez bolesti.
Uklízení s dětmi obvykle končí hádkou o to, kdo má vzít hadr. Když ale místo agresivní chemie použijete běžné suroviny z kuchyně, práce se změní na experiment, u kterého chce být každý. Základem jsou čtyři věci: jedlá soda, ocet, kyselina citronová a tekuté mýdlo. Všechny se dají koupit v malém balení a vydrží měsíce. Nedávejte je ale dohromady naslepo – některé se navzájem zneškodní.
Nezapomeňte, že nejlepší hra je ta, kterou děti samy obmění. Ptejte se jich, co by chtěly najít nebo postavit. Když je necháte vymyslet pravidla, vydrží u hry mnohem déle. A pokud se začnou hádat, stačí je vrátit k jednoduchému úkolu – najdi něco kulatého, něco ostrého, něco, co voní. Les odpoví vždy.
Nejčastější chyby: teplý tuk místo studeného, přílišné hnětení, vynechání odpočinku v chladu a vlhká náplň, která těsto rozmáčí. Pokud jablka pustí šťávu, nechte je před plněním okapat a lehce poprašte strouhankou. Hotový štrúdl nechte na plechu pět minut odpočinout, pak ho přeneste na mřížku. Křehkost poznáte podle toho, že se kraj při krojení drobí a sklovitě lístkuje. Domácí mouka je pro tento výsledek výhoda, jen jí dopřejte čas a chlad.
Hry, které se vejdou do kapsy od kalhot Další možností je hra na detektivy. Jeden z vás si zapamatuje tři předměty, které v lese viděl – třeba šišku, kousek březové kůry a list kapradí. Ostatní je pak musí najít na stejném místě, ale nesmí je přinést, jen ukázat. Kdo je najde, vymyslí další trojici. Tím se děti učí vnímat detaily a zároveň se pohybují. Pokud jde o malé děti, zkraťte vzdálenost a počet předmětů. U větších můžete přidat zvuky: najdi místo, kde něco šustí, kde teče voda, kde zpívá pták.
Jak poznat, že bota sedí Vezměte si ponožky, ve kterých budete lézt – obvykle velmi tenké nebo žádné. Prsty se mají dotýkat špičky, ale nesmí být ohnuté do pravého úhlu. Pata musí pevně sedět, nesmí se při šlapání zvedat. Zkuste udělat několik dřepů a přenést váhu na špičku. Pokud bota tlačí na kloubech prstů nebo na nártu, je špatně. Nepomůže ani roztažení, protože syntetické materiály se vracejí do původního tvaru.
Les nabízí hru na každém kroku, jen je třeba ji vidět. Děti se nudí hlavně tehdy, když je necháte jen tak jít a čekáte, že si samy něco vymyslí. Místo toho jim zadejte konkrétní úkol, který vychází z toho, co právě roste, leží nebo šustí pod nohama. Nemusíte nosit žádné pomůcky, stačí oči, ruce a trocha trpělivosti.
Když potřebujete děti zabavit na delší dobu, vyzkoušejte stavění z přírodnin. Z klacků, kamenů a listí postavte společně obydlí pro skřítka. Nesmí se používat nic umělého, žádná gumička ani provázek. Děti mají za úkol najít přirozené spojky – třeba vidlicovitou větev, která drží ostatní klacky. Dospělý dohlíží, aby stavba nebyla na mraveništi nebo v cestě. Častá chyba je, že rodič začne stavět sám a děti se nudí. Nechte je, ať se snaží a občas to spadne, to patří k věci.
Na závěr si zahrajte na tichou poštu lesa. Všichni si sednou nebo stoupnou do kruhu a zavřou oči. Postupně mají říct, co slyší – vítr, ptáka, praskání větve, vzdálený hlas. Kdo nic neslyší, řekne ticho. Hra trvá jen pár minut, ale uklidní a zbystří smysly. Potom si řekněte, co kdo slyšel a co to mohlo být. Děti tak zjistí, že les není jen kulisa, ale plný zvuků.
Začněte hrou na barvy. Určete jednu barvu, třeba zelenou, a děti mají za úkol najít pět různých odstínů, které rostou nebo leží na zemi. Může to být mech, list, kůra, jehličí, ale i kámen s nádechem. Potom ať je seřadí od nejsvětlejší po nejtmavší. Cílem není sbírat, ale ukazovat a pojmenovávat. Pozor na to, aby děti netrhaly chráněné rostliny nebo nebraly nic živého ze stromu. Typická chyba je, že dospělý sám začne sbírat a děti jen přihlížejí.
Automatické aktualizace aplikací nejsou náhoda ani otravná funkce, kterou někdo zapomněl vypnout. Vývojáři je nastavují záměrně, protože opravují chyby, záplatují bezpečnostní díry a přidávají nové funkce. Jenže právě tady vzniká problém: aktualizace proběhne ve chvíli, kdy ji nejméně čekáte, a vy ztratíte data nebo se změní něco, s čím jste počítali. Pochopení toho, jak aktualizace fungují, vám ušetří nejedno nepříjemné překvapení.
