Nezapomeňte na údržbu. Po každé hře modely zkontrolujte, případně opravte. Skladujte je v krabici nebo složce, aby se nezmačkaly. Pokud model slouží jako herní prvek, označte si, k čemu patří. Před hrou si připravte všechny modely a rozdělte role. Vyhněte se tomu, abyste modely používali jako náhradu za chybějící komponenty bez vysvětlení – hráči pak tápou. Dobře promyšlené zapojení modelů prodlouží životnost hry a přinese nové zážitky.

Dospívající ocení, když má pantomima jasný tvar. Domluvte si začátek, zvrat a konec. Bez mluvení musí být každá změna vidět v postoji a tempu. Nechte je zkusit stejnou scénku dvakrát: jednou v klidu, podruhé zrychleně. Uvidí, že význam se mění i bez jediného slova. Pro rodiče je to nejlepší způsob, jak s teenagerem trénovat soustředění, aniž by to vypadalo jako úkol.

Dvanáct ověřených kusů, které zvládnete za večer: meč ze sendvičového kartonu, štít s rukojetí z ruličky, koruna s gumičkou, plášť z prostěradla, kouzelnická hůlka z tyčky a koule z alobalu, loutka na špejli, divadelní kulisy z velkých krabic, maska z papírového talíře, peněženka z filcu, mapa na čajem barveném papíru, zvonek z PET lahve a knoflíků, truhla z krabice od bot a pochodeň z ruličky a červeného papíru. Každou z nich postavíte z toho, co už doma máte, a když se rozbije, opravíte ji za minutu.

Hry, kde se role liší, nejen obtížnost Nejlepší jsou asymetrické hry. Jeden hráč dělá rozhodnutí, druhý plní úkoly. Mladší může být „duch” nebo „pomocník”, starší „stavitel” nebo „průzkumník”. Každý má jiná pravidla a jiný cíl, takže se nepozná, kdo je pozadu. Když se ale pravidla liší příliš, mladší se ztratí. Proto vybírejte hry, kde se role mění po každém kole. Dítě si tak vyzkouší obě strany a nezažije pocit, že je pořád jen ten slabší.

Hlaste se k chybám nahlas. Když lektor udělá drobnou chybu ve výslovnosti nebo zapomene slovo a v klidu to opraví, účastníci pochopí, že chybovat je bezpečné. Naopak perfektní výkon bez zaváhání vytváří tlak a lidé pak mlčí, protože se bojí zostuzení. Požádejte někoho, aby vám během aktivity dělal časomíru, a veřejně mu poděkujte. Tím zapojíte dalšího člověka a snížíte svou vlastní nejistotu.

Nakonec si všímejte, co vás u her baví opakovaně. Sbírání, objevování, řešení, soupeření, příběh? Když tohle znáte, přestanete ztrácet večery u her, které vypadají dobře, ale po pěti minutách vás pustí. Nuda po pěti minutách není problém, který je třeba překonat silou. Je to zpětná vazba, se kterou se dá pracovat — ať už úpravou hry, nebo volbou jiné.

První krok je zastavit se a zeptat se, co konkrétně se stalo. Vadí vám tempo? Příliš mnoho textu na začátku? Zmatek v ovládání? Nebo naopak přílišná jednoduchost, kdy nemáte co řešit? Napište si to jednou větou. Typická chyba je říct si „je to nuda” a rovnou hru vypnout. Tím přijdete o informaci, kterou potřebujete. Bez pojmenování problému nemůžete zvolit řešení a budete zkoušet hry naslepo.

Druhá chyba: rodič hraje za oba, aby se hrálo „fér”. Tím ale zabíjí radost. Místo toho nastavte handicap, který je viditelný a férový. Starší hráč může mít o jednu akci méně, mladší o jednu kartu navíc. Handicap se musí měnit každou hru, jinak starší ztratí motivaci a mladší si zvykne na výhodu.

Užitečné je dát hře jasný rámec. Určete si, co chcete za jedno sezení dokázat, a skončete, když je to hotové. Tím se vyhnete pocitu, že se plácáte bez cíle — a právě ten pocit často stojí za nudou. Zároveň platí: pokud po třech poctivých pokusech s jasným cílem a upraveným nastavením přichází stejná prázdnota, hru odložte. Není to selhání. Je to rozhodnutí, které vám uvolní čas na něco, co vás skutečně chytne.

Druhá častá chyba je hrát hru, na kterou momentálně nemáte náladu. Někdo potřebuje po práci něco, co ho uklidní, jiný něco, co ho vyburcuje. Hra, která je výborná večer, může být nesnesitelná ráno. Zkuste stejnou hru jindy, v jiné délce sezení a s jiným očekáváním. Pokud jste si předem řekli, že to bude rychlá zábava na deset minut, a hra chce hodinu soustředění, nuda je logická. Neznamená, že hra je špatná, jen že nesedí na váš moment.

Změňte jednu věc, ne celou hru Když už víte, co vadí, zkuste upravit právě to. Vadí tempo? Zvyšte obtížnost nebo si nastavte vlastní cíl — dokončit úsek bez zásahu, projít oblast jinak, než hra nabízí. Vadí zmatek? Věnujte deset minut nastavení, projděte si ovládání a vypněte to, co vás ruší. Vadí přílišná lehkost? Dejte si omezení: bez určitého předmětu, bez ukládání, s časovým limitem. Jedna změna stačí. Když jich uděláte pět najednou, nepoznáte, která pomohla.