Největší chyba je snažit se mít zápis hned čistý. Papír unese škrtance, šipky a vsuvky mezi řádky. Když uděláte chybu, nepřepisujte celou stránku, jen ji přeškrtněte jednou čarou a pokračujte. Škrtnutí je součástí myšlenky, ne důkaz neschopnosti. Stejně tak je chybou psát příliš drobně, aby se toho vešlo co nejvíc. Drobné písmo se špatně čte a ještě hůř se do něj vrací.

Typická chyba: rodič vezme hru, kterou miluje starší, a jen zjednoduší pravidla pro mladšího. Ten pak půl hodiny čeká, než na něj přijde řada, a nakonec se nudí. Lepší je hra, kde se hráči střídají rychle a každý tah trvá pár vteřin. U velkého rozdílu platí: čím kratší tah, tím menší frustrace.

Typická chyba je nechat staršího, aby mladšímu „pomáhal” během hry. Pomoc se rychle změní v přebírání tahu a mladší ztratí motivaci. Domluvte se předem, že radit se smí jen mezi tahy, ne během rozhodování. Stejně tak nepřizpůsobujte pravidla tak, aby starší byl znevýhodněný – to ho naučí, že výhra není poctivá, a přestane ho to bavit.

Nejčastější chyba je přehnaná sebedůvěra. Lidé si myslí, že tmu zvládnou, protože znají prostor. Jenže ve tmě se mění vzdálenosti i úhly. Další chybou je podcenění únavy – oči se rychle unaví a reakce se zpomalí. Po každých 20 minutách udělejte krátkou pauzu, zavřete oči a nechte je odpočinout. Pokud cítíte, že začínáte panikařit, zvedněte ruku, udělejte tři pomalé nádechy a teprve pak pokračujte.

Hry, kde se role liší, nejen obtížnost Nejlepší jsou asymetrické hry. Jeden hráč dělá rozhodnutí, druhý plní úkoly. Mladší může být „duch” nebo „pomocník”, starší „stavitel” nebo „průzkumník”. Každý má jiná pravidla a jiný cíl, takže se nepozná, kdo je pozadu. Když se ale pravidla liší příliš, mladší se ztratí. Proto vybírejte hry, kde se role mění po každém kole. Dítě si tak vyzkouší obě strany a nezažije pocit, že je pořád jen ten slabší.

U všech těchto her platí tři praktická pravidla. První: dohodněte si předem, co je vítězný bod, ať se nehádáte po každé výměně. Druhé: střídejte role – jeden podává, druhý chytá, pak si vyměňte strany. Třetí: po deseti minutách udělejte přestávku, i když se daří. Dvojice se rychle dostane do tempa, které nejde udržet, a pak přichází zbytečná únava a nechuť pokračovat. Typická chyba je hrát na „kdo vydrží déle” místo na body.

Praktický tip: zapisujte si, kdo vyhrál a s jakým handicapem. Po pár hrách uvidíte, kdy je rozdíl vyrovnaný. Pokud starší vyhrává víc než dvě třetiny her, přidejte mu překážku. Pokud mladší vyhraje třikrát v řadě, uberte. Tabulka bodů za vítězství není potřeba – stačí čárky na papíře.

Obtížnost se pozná podle toho, co dítě dělá rukama Sledujte reakci, ne odpověď. Když dítě okamžitě řekne řešení bez přemýšlení, hádanka je vyřešená a ztratila smysl. Když naopak mlčí, kouká do stropu a po chvíli řekne „nevím” bez dalšího pokusu, přišla příliš brzy. Ideální stav poznáte tak, že dítěti cukají rty, ptá se „a můžu se zeptat?” nebo si začne mumlat polohlasem. Tehdy je obtížnost nastavená správně.

Typická chyba je míchat do jedné hádanky dvě různé dovednosti. Rýmovaná hádanka o zvířeti, které zároveň létá a má chobot, nutí dítě řešit poezii i biologii najednou. Rozdělte to. Nejprve trénujte jednu rovinu, teprve později je spojujte. Další častý omyl je hodnotit odpověď místo postupu. Dítě, které řekne špatně, ale vysvětlí, proč si to myslí, pracuje správně. To je moment, kdy má cenu ho pochválit, ne opravovat.

Nakonec si veďte krátký seznam hádanek, které zabraly a které ne. Po měsíci uvidíte posun a přestanete hádat, co dítě zvládne. Obtížnost není vlastnost hádanky, ale vztah mezi ní a konkrétním dítětem v konkrétní den. Kdo to respektuje, tomu hádanky vydrží jako nástroj na roky, ne na jedno odpoledne.

U her na delší dobu platí, že mladší dítě musí mít možnost kdykoli odejít, aniž by hra zkolabovala. Vybírejte hry, kde lze hráče kdykoli vynechat nebo nahradit. Když to nejde, hrajte na kola: pět minut hry, pak pauza. Starší si mezitím může připravit strategii na další kolo, mladší si odpočine. Tím se vyhnete scéně, kdy mladší brečí a starší se vzteká.

Měňte obtížnost po jednotlivých hádankách, ne po deseti. Když dítě vyřeší tři za sebou bez zaváhání, přidejte jeden krok. Když dvě po sobě vzdá, uberte. Někdy stačí jen přeformulovat zadání jinými slovy, protože problém nebyl v logice, ale ve slovníku. U mladších dětí pomáhá nahradit abstraktní slovo konkrétní věcí, kterou vidí kolem sebe. U starších naopak funguje nechat je chvíli tápat – ticho není selhání.