Nejdřív si rozmyslete, odkud budete číst. Pokud ležíte na zádech, potřebujete světlo směrem dolů a mírně dopředu, ne přímo do očí. Lampička s klipem se dá uchytit na horní hranu zábradlí, ale musí mít pryžovou podložku, jinak se plech prohne a klip povolí. Šroubovací držák na čelo postele je pevnější, ale nesmí procházet skrz materiál do spodního patra – konce šroubů podložte maticí nebo použijte krátké vruty do dřeva. U kovových konstrukcí palandy nepoužívejte vruty vůbec, ale magnetický držák s gumovou vrstvou, který se dá kdykoli přesunout.
Typické chyby, kterých se rodiče dopouštějí: koupí vše najednou v nové barvě, aniž by si uvědomili, že se to k sobě nehodí. Nebo naopak změní jen jednu věc a zbytek nechají, takže výsledek působí neúplně. Další chybou je ignorovat přání dítěte a vnutit mu svou představu, což vede k tomu, že změna není přijata. Vyhněte se také tomu, abyste dítěti slibovali, že se barva bude dát vrátit, pokud se mu přestane líbit. Barvu stěny jen tak nevrátíte.
Po dokončení je dobré nechat dítě, ať si nový prostor užije. Může si tam pověsit své obrázky nebo uspořádat police. Pokud se po čase rozhodne, že chce jinou barvu znovu, nebraňte tomu. Děti rostou a jejich vkus se mění. Důležité je, že jste mu ukázali, jak se o změnu zasadit a že máte pochopení pro jeho potřeby. A pokud jde o barvu, která vám osobně nesedí, pamatujte, že pokoj je hlavně jeho.
Dítě přijde domů a prohlásí, že už nechce modrý pokoj, ale zelený. Nebo že jeho oblíbená barva je teď černá a všechno ostatní je trapné. Pro rodiče je to moment, kdy se musí rozhodnout, zda jde o rozmar, nebo o skutečnou potřebu. Prvním krokem je zjistit, co za změnou stojí. Může jít o vliv kamarádů, nový seriál, nebo prostě o přirozený vývoj vkusu. Zeptejte se dítěte, co ho k tomu vedlo, a poslouchejte. Často stačí rozhovor a zjistíte, že nejde o barvu jako takovou, ale o touhu po změně ve svém prostoru.
Když šňůra nejde zkrátit, schovejte
Školní potřeby a výtvory, které děti přinesou ze školy, často skončí v krabici nebo v šuplíku. Přitom stačí málo a mohou z nich být originální dekorace, které pokoj oživí a zároveň připomenou, co se dítě naučilo. Nejde o to zaplnit každou polici, ale vybrat pár kousků a dát jim pevné místo. Základem je třídit průběžně – co dítě přinese, hned rozhodnout, zda půjde na zeď, do alba, nebo do archivu. Jinak se hromadí papíry a výkresy bez ladu a skladu.
Před vrtáním nebo lepením zkontrolujte, zda pod místem není elektroinstalace nebo nosný prvek, který byste oslabili. U dřevěných paland se vyhněte vrutům do čelních desek – raději použijte svěrku. U kovových rámů zase pozor na příliš silný magnet, který může ovlivnit telefon nebo sluchátka odložená na polici. Lampičku nikdy neupevňujte jen za klip na tenkou lištu, která se ohne. Po instalaci zatáhněte za kabel i za rameno, abyste ověřili, že drží.
Nejčastější chybou ale zůstává vedení kabelu přes zábradlí bez ochrany. Kabel se dře o hranu, izolace se prodře a vznikne riziko zkratu nebo nepříjemného brnění při dotyku. Řešení je přitom jednoduché: použijte plastovou lištu nebo hadici, kterou kabel protáhnete, a na přechodu přes hranu vytvořte mírnou smyčku, ne ostrý zlom. Stejně tak nepřipevňujte lampičku na místo, kde na ni dosáhne malé dítě ze spodního patra. Bezpečnost je důležitější než dokonalé světlo.
Typická chyba je nechat aktovku pohozenou u dveří s tím, že se to udělá později. Jenže večer už na to není energie a ráno už vůbec ne. Druhá chyba je pověsit aktovku na kliku od dveří. Klika se ohne, aktovka spadne a dítě ji příště položí na zem. Třetí chyba je polička příliš vysoko. Dítě na ni nedosáhne, takže si tam věci neodkládá a nosí je po bytě.
Lampička na čtení v horním patře palandy má jednu zásadní nevýhodu: musíte ji připevnit tak, aby nesvítila spolubydlícímu do očí, neoslňovala vás při čtení vsedě a zároveň nevisela na kabelu, který se každou noc zamotá do nohou. Většina lidí to vyřeší tak, že lampičku přišroubuje na čelo postele a kabel hodí přes zábradlí. Jenže právě tohle je chyba, která postupně zničí izolaci kabelu, uvolní šrouby v nosném prvku a ze čtení se stane otrava.
Velký koš je nejnudnější a nejspolehlivější řešení. Když zvolíš proutěný nebo látkový s pevným dnem, vydrží roky a snadno se vysype. Důležité je, aby měl odnímatelný vnitřní pytel na zip – vytáhneš ho, vysypeš do pračky a koš zůstane. Pozor na příliš hluboké koše: dítě na dně nemá šanci najít konkrétního plyšáka a obsah se promíchá v nepořádek. Optimální výška je do pasu dítěte.
