Nejprve zkontrolujte barvu a matnost. Hotový tmel má jednotný, matný odstín bez tmavších map a lesklých míst. Lesk obvykle znamená, že vrchní vrstva je přebroušená nebo že pod ní zůstala vlhkost, která se tlačí na povrch. Tmavé skvrny uprostřed bílého pole ukazují na nerovnoměrné schnutí, často v místech, kde je tmel nanesen silněji. Takový spoj ještě potřebuje čas, ne hrubší papír.
Hmat, nehty a zvuk jako spolehlivější test Přejeďte po spoji bříškem prstu a pak nehtem. Suchý tmel klade stejný odpor po celé ploše a nelepí se. Vlhký tmel je na dotek chladnější, nehet se do něj mírně zařízne a může se na něm zachytit prášek, který se maže, místo aby se sypal. Klepněte lehce kloubem prstu na vytmelené místo. Hotový spoj zní dutě a stejně jako okolní sádrokarton, nedokončený zní tlumeně a měkce. Rozdíl je zřetelný hlavně u širších spár.
Po dokončení řezu hranu vždy zapravte. Jemnozrnný brusný papír nebo brusný blok přejeďte po hraně dvěma tahy pod mírným úhlem. Neberte ale karton příliš, jinak odkryjete jádro a deska ztratí vodoodpudivé vlastnosti právě v místě, kde na tom záleží nejvíc. Pokud řez vedete v místnosti s teplotou pod deset stupňů, materiál je křehčí a otřepů bude víc. V takovém případě desku před řezáním nechte alespoň dvanáct hodin v prostoru, kde se bude montovat.
Tmel nanášejte v tenkých vrstvách, ne jednu tlustou. Tlustá vrstva se smršťuje, praská a dlouho schne. Mezi vrstvami nechte tmel vytvrdnout podle návodu na obalu, obvykle to je několik hodin. Poslední vrstvu stáhněte špachtlí do roviny s okolím. Pokud tmel zůstane vyboulený, po přebroušení vznikne viditelný val.
Tavná pistole vytvoří pevný spoj, který vydrží i otřesy a mírné teplo, ale nelze ji použít na místech, kde se karton později sundává. Horké lepidlo se do kartonu vsákne a při strhávání strhne i vrstvu papíru. Pracujte v tenkých proužcích po pěti centimetrech a vždy nechte spoj deset sekund zatížený. Silná vrstva lepidla chladne pomalu a spoj se rozjíždí. Naopak oboustranná páska je čistá a sundá se bez stopy, ale na žehrovém radiátoru drží jen na rovných plochách. Na žebra ji nalepte ve dvou pásech křížem, jinak se karton prohne.
Příčka ze sádrokartonu s dveřmi vypadá jednoduše, dokud nenarazíte na to, že dveře potřebují pevný rám. Rozdíl mezi příčkou bez otvoru a tou s dveřmi není v sádrokartonu, ale v nosné konstrukci. Tam, kde by jinak stačil profil CW 50, musí být kolem dveří zdvojený profil UA nebo alespoň vyztužený CW. Kdo to podcení, po pár měsících řeší praskliny v rozích a padající dveře.
Výsledkem je hrana, kterou není potřeba tmelit ve dvou vrstvách, a spoj, který při pohledu zblízka neprozradí, že jste desku dělili na stavbě. Kdo tyto zásady dodrží, ušetří čas při tmelení a hlavně se vyhne opravám, které vznikají, když se otřepy po čase uvolní pod nátěrem.
Na čem skutečně záleží: čepel, rychlost a směr Pro impregnovaný sádrokarton zapomeňte na tupé lamely. Čepel musí být ostrá a ideálně s jemnějším zubem, než jaký používáte na běžný sádrokarton. Při řezání přímočarou pilou nastavte nižší otáčky a posuv veďte plynule, bez zastavování uprostřed řezu. Každé zastavení znamená zahřátí a rozvláknění hrany. U ručního řezání nožem nejprve prořízněte krycí kartón na líci, pak desku zlomte a teprve potom dořežte karton na rubu. Impregnované jádro ale klade větší odpor, takže nůž veďte dvěma až třemi lehkými tahy, ne jedním silným tlakem.
Než vezmete brusný papír, zkuste tmel setřít vlhkým hadrem. Pokud se rozpouští a maže, není hotový. Pokud drží a jen zmatní, můžete začít s jemným zrnem. Začněte ručně nebo na nízké otáčky, pohybujte se lehce a rovnoměrně, bez tlačení do jednoho místa. Příliš velký tlak vytváří prohlubně, které se obtížně opravují. Typická chyba je broušení dokola jedním směrem – vzniká nerovný povrch, na kterém je po nátěru vidět každý přechod.
Častý omyl se týká izolace uvnitř příčky. Nestačí tam nacpat jakýkoli zbytek minerální vaty. Vata musí být měkká, pružná a musí vyplnit celý průřez bez mezer. Už malá spára, kterou vzduch prochází, snižuje zvukový útlum výrazně. Zároveň platí, že izolace se nesmí stlačit, jinak ztratí své vlastnosti. Vkládá se před zaklopením druhé strany, ne až později, kdy už je přístup komplikovaný.
Po přebroušení přejeďte spoj dlaní. Hotové místo je hladké, na dotek stejně teplé jako okolní deska a nelepí se. Prohlédněte ho proti světlu z boku. Šikmý svit odhalí vlnky, důlky a přechody, které na přímém pohledu zmizí. Pokud něco nesedí, dotmelte jen postižené místo, nechte zaschnout a znovu jemně přebruste. Trpělivost mezi jednotlivými kroky ušetří víc práce než jakýkoli urychlovač.
