Nejbezpečnější je sbírat s někým, kdo houby opravdu zná, nebo si nejdřív projít atlas a naučit se rozdíly nazpaměť. Pokud si i po prohlídce nejsi jistý, nech houbu v lese. Modrák je skvělá houba, ale satan je zrádný a stačí jedno přehlédnutí. Vždy si kontroluj třeň, rourky a reakci na řez – to jsou tři znaky, které tě spolehlivě povedou.

Nejčastější chyba je hnojení minerálním dusíkem hned po výsadbě. Dusík v lehce přijatelné formě potlačuje tvorbu mykorhizy – strom si řekne, že symbionta nepotřebuje. Stejně škodí hluboká orba a používání herbicidů na bázi glyfosátu v okolí kmene. Další častá chyba je výsadba do čistě rašelinového substrátu bez příměsi místní půdy.

Výtrusný prach rozhodne tam, kde klobouk l

Dalším znakem je barva a reakce na řez. Mnoho hřibů po rozříznutí nemění barvu, jiné modrají. Modrání samo o sobě neznamená jedovatost, ale je důležité vědět, který druh modrá. Například hřib kovář modrá velmi rychle, ale je jedlý. Naopak hřib satan má červené rourky a klobouk, a je jedovatý. Nikdy nesbírejte hřiby, u kterých si nejste jisti. Raději je nechte v lese.

Houby v košíku se začnou zapařovat během několika hodin, pokud je necháte v uzavřené nádobě nebo v igelitové tašce. Klíčové je, že plodnice dýchají a produkují teplo. Čím více jich je pohromadě a čím těsněji jsou stlačené, tím rychleji se uvnitř vytvoří vlhké teplo, které je znehodnotí. Proto už při sběru v lese myslete na to, jak je ponesete.

Nejčastější chyba je záměna s hořčákem. Hořčák má na řezu růžové nebo červené zbarvení a je hořký. Stačí malý kousek a celé jídlo zhořkne. Další chyba je sběr starých nebo plesnivých hřibů. Ty mohou způsobit zažívací potíže. Také si dejte pozor na hřiby rostoucí u silnic nebo v blízkosti průmyslových oblastí. Mohou obsahovat těžké kovy. Pokud si nejste jisti, použijte atlas hub nebo se poraďte s místním mykologem. Sbírejte jen houby, které stoprocentně znáte.

Kde hřiby hledat a jak je správně vyjmout Hřiby rostou nejčastěji v symbióze se stromy. Hledejte je pod duby, buky, smrky nebo borovicemi. Nejvíce jich najdete na okrajích lesa, na pasekách, v mechu nebo na vlhčích místech. Není pravda, že rostou jen na podzim. Některé druhy se objevují už v červnu, jiné až v říjnu. Pokud najdete jeden hřib, rozhlédněte se, často jich tam roste více. Při sběru houbu nevytahujte, ale opatrně vykruťte. Pak místo přitlačte, abyste nepoškodili podhoubí. Nikdy neřežte houbu u země, zbytek zůstane v zemi a může zahnívat.

Zpracovat lišky je nejlepší co nejdříve, ideálně do druhého dne. Očistěte je suchým štětcem nebo hadříkem, vodou je omývejte jen krátce a rychle, protože nasáknou. Nakrájejte je na silnější plátky a na pánvi rozehřejte máslo nebo sádlo. Lišky přidejte až ve chvíli, kdy je tuk opravdu horký, a restujte je na vyšším plameni. Solte až na konci – kdyby se solily hned, pustí vodu a začnou se dusit. Další častá chyba: přidávání cibule a česneku hned na začátek. Ty se spálí dřív, než lišky ztratí vodu, a výsledek je hořký.

Hřib je houba, kterou si lidé pletou s nejedlými a dokonce jedovatými druhy. Nejde jen o muchomůrku, ale také o hořčák nebo žlučník. První krok k bezpečnému sběru je naučit se znaky, které jsou pro hřib typické. Většina hřibů má tlustý, zavalitý třeň a široký klobouk. Pod kloboukem najdete rourky, ne lupeny. Rourky jsou jemné, houbovité, později mohou žloutnout nebo zelenat. Pokud vidíte lupeny, nejedná se o hřib.

Po sběru hřiby co nejdříve zpracujte. Neskladujte je v igelitovém sáčku, zapaří se a zničí. Použijte košík nebo papírovou tašku. Doma houby očistěte suchým kartáčkem, případně otřete vlhkým hadříkem. Nemyjte je pod tekoucí vodou, nasáknou vodu a ztratí chuť. Nakrájejte je na plátky a můžete je rovnou použít do jídla. Pokud je chcete uskladnit, nejlepší je usušit je nebo zamrazit. Sušte je na vzdušném místě, ne na přímém slunci. Před sušením je nakrájejte na tenké plátky.

Liška obecná (Cantharellus cibarius) patří k nejvyhledávanějším houbám českých lesů. Má pevné maso, výrazné ovocné aroma a díky tomu, že téměř nečerviví, vydrží v košíku celý den. Právě proto ale vzniká největší problém: lidé si ji pletou s jinými druhy a do košíku se dostávají houby, které do kuchyně nepatří. Naučit se lišku poznat znamená zvládnout tři znaky – barvu, tvar a vůni.

Na závěr: liška není jen houba do smaženice. Hodí se do polévek, omáček, na nakládání do octa i do sušených směsí. Nikdy ji ale nekonzumujte syrovou, i když je čerstvá a voní. Tepelná úprava odstraní případné zažívací obtíže a zvýrazní její chuť. Kdo si osvojí tři znaky – žlutý klobouk, sbíhající lištny a meruňkovou vůni – tomu se záměna s cihlovkou nebo vláknicí nestane. A to je při houbaření to nejdůležitější.