Velký koš je nejnudnější a nejspolehlivější řešení. Když zvolíš proutěný nebo látkový s pevným dnem, vydrží roky a snadno se vysype. Důležité je, aby měl odnímatelný vnitřní pytel na zip – vytáhneš ho, vysypeš do pračky a koš zůstane. Pozor na příliš hluboké koše: dítě na dně nemá šanci najít konkrétního plyšáka a obsah se promíchá v nepořádek. Optimální výška je do pasu dítěte.

Zábrana místo pocitu, že spadne

Obrazy, plakáty a zrcadla zavěste tak, aby jejich střed byl nad úrovní polštářů, ne nad hlavami spících. Pokud mají obě postele čela u jedné stěny, můžete mezi ně umístit vertikální dekorativní prvek – například úzkou textilní tapetu nebo dřevěný panel. Ten oddělí zóny, aniž by zabíral podlahovou plochu. Naopak zrcadlo umístěné naproti postelím může odrážet světlo z lamp a rušit spánek. Zvažte, zda je vůbec potřeba.

Kam světlo umístit a jak ho nasměrov

Největší past je tiché naštvání. Místo aby člověk řekl „to je moje”, začne si věci schovávat nebo je přemisťovat na tajná místa. Tím se z pokoje stane minové pole. Řečte hranice nahlas a hned. Společný pokoj funguje jen tehdy, když je každá polička čitelná na první pohled – pro toho, kdo tam bydlí, i pro toho, kdo tam jen nakoukne.

V pokoji dospívajícího se sezení často řeší až jako poslední věc. Nejprve postel, stůl, skříň, a pak se zbytek místa zaplácne tím, co zrovna zbylo. Výsledkem je židle, na kterou se vrší oblečení, nebo gauč, který zabírá půl pokoje a stejně se na něm jen odkládá batoh. Přitom právě místo na sezení rozhoduje o tom, jestli teenager bude mít kam si sednout s telefonem, s knížkou, s návštěvou, nebo jestli bude celý den trávit na posteli. A postel jako jediné sedací místo ničí režim spánku i držení těla.

Začněte měřením. Změřte půdorys místnosti a obě postele zakreslete na papír ve stejném měřítku. Vyznačte dveře, okna, radiátory a skříně. Teprve pak hledejte místo pro dekorativní prvky. Typická chyba je nákup velkého obrazu nebo police nad jednu postel, aniž byste si všimli, že druhá postel je hned vedle a její uživatel si při vstávání narazí hlavu. Minimum je 60 cm volného prostoru mezi delšími stranami postelí, ideálně 80 cm.

Nakonec myslete na údržbu. Prach se usazuje tam, kde je málo místa. Pokud mezi postelemi necháte průchod alespoň 60 cm, snadno je vysajete a otřete. Vyhněte se dekoracím, které se nedají sundat jednou rukou – brzy vás přestanou bavit. Dvě postele v jednom pokoji fungují nejlépe, když každá má svůj kout, své světlo a svůj malý odkládací prostor. Dekorace pak jen podtrhne, že jde o dva samostatné světy, které se navzájem neruší.

Dvě postele v jednom pokoji nemusí znamenat stísněný prostor, pokud dekoraci řešíte s ohledem na jejich vzájemnou polohu. Základní pravidlo zní: dekorace nesmí zasahovat do prostoru, který patří druhé posteli. Každá postel potřebuje vlastní zónu pro vstávání, odkládání věcí a větrání lůžkovin. Pokud se tyto zóny překryjí, vzniká chaos, hádky a pocit, že si lidé lezou do soukromí.

Barvy a textilie sladěte, ale neztotožňujte. Každá postel může mít jiný přehoz nebo povlak na polštář, ale spojovacím prvkem ať je kobereček nebo závěs. Koberec položte tak, aby sahal pod obě postele jen částečně – ideálně před ně, ne mezi ně. Závěsy volně k zemi, aby se daly stáhnout přes obě postele, ale pozor na radiátor. Žádná dekorace by neměla viset nízko nad postelí, kde se při spaní může uvolnit.

Co umístit mezi postele a co raději jinam Meziprostor mezi dvěma postelemi je nejcitlivější místo. Skvěle zde funguje úzký noční stolek na kolečkách, který lze posunout podle potřeby. Na něm může být malá lampa s tlumeným světlem, budík a sklenice na vodu. Vyhněte se společnému nočnímu stolku, pokud oba spáči chodí spát v jinou dobu. Stejně tak sem nepatří vysoké květináče nebo dekorativní věže – brání větrání a při úklidu je neustále přenášíte. Místo toho použijte nástěnnou polici ve výšce očí, ale pouze nad jednu postel, ne přes obě.