Důvěrové hry nejsou nástroj na rychlé stmelení kolektivu. Jsou to malé testy toho, jak spolu lidé mluví o tom, co je jim nepříjemné. Když je zařadíte ve správný čas a ukončíte je dřív, než začnou bolet, naučí skupinu víc než deset jiných aktivit.

Výběr hry podle věku a počtu hráčů vypadá jednoduše, dokud nestojíte v oddělení s desítkami krabic. Na každé je uvedený věk a počet hráčů, jenže tyto údaje nejsou univerzálním návodem. Věk na krabici obvykle znamená minimální věk, od kterého je hra bezpečná a zvládnutelná, nikoli věk, kdy ji dítě opravdu ocení. Počet hráčů zase říká, kolik lidí se u hry udrží, ne kolik jich hru bude bavit stejně.

Pravidla si před koupí projděte sami. Ne že je přečtete dětem, ale zahrajte si je nanečisto sami se sebou nebo s druhým dospělým. Zjistíte, kde jsou nejasnosti, jestli hra nevyžaduje neustálé dohlížení a jestli se u ní dá vůbec mluvit. Hry, které nutí dospělého neustále radit, děti rychle přestanou bavit, protože mají pocit, že je řídí. Hledejte takové, kde i dospělý musí přemýšlet, ale dítě má reálnou šanci vyhrát.

Počet hráčů je druhé kritérium a lidé ho podceňují nejčastěji. Hra pro dva hráče bývá jiná než hra pro čtyři, i když je na krabici napsáno „2–4″. U dvou hráčů často chybí napětí, u čtyř se zase čeká. Přečtěte si v pravidlech, co se stane, když hraje jen jeden dospělý s dítětem, a co když se přidá babička. Některé hry mají zvláštní pravidla pro menší počet hráčů, jiné jen doporučení. Pokud kupujete hru pro rodinu, kde se počet lidí u stolu mění, hledejte takovou, která má varianty pro různé počty přímo v pravidlech, ne jen v poznámce.

Pomáhá i jednoduché pravidlo: pro nejmenší hráče vybírejte hry s krátkými tahy, jasnými pravidly a minimem textu. Pro starší děti a dospělé ve stejné skupině hledejte hry, které mají variantu pro méně hráčů nebo týmový režim. Tím se vyhnete tomu, že se skupina rozdělí a část lidí se dívá. Pokud si nejste jistí, půjčte si hru nejdřív na jeden večer nebo si ji zahrajte u někoho jiného. Jeden odehraný večer odhalí víc než hodina čtení popisu na krabici.

Závěrem: míčové hry ve dvou mají smysl jen tehdy, když respektujete jejich vlastní logiku. Neberte týmový sport a nezkoušejte ho násilím převést na dvě osoby. Vyberte disciplínu, která má jasná pravidla pro dva – tenis, badminton, stolní tenis, nohejbal na malém prostoru nebo házenou na cíl. Přizpůsobte prostor, střídejte údery a role a hlavně se předem dohodněte na konci hry. Pak se z dvou hráčů stane plnohodnotný zápas, ne jen náhradní řešení.

Nejčastější chyba je položit kolej přímo na hlínu. Po prvním dešti se podloží propadne, kolej se zkroutí a souprava vykolejí. Vyberte rovný pruh, sejměte drn a nasypejte vrstvu štěrku nebo písku, zhutněte ji a teprve na ni položte pražce. Jako pražce poslouží zbytky latí, dlaždice nebo cihly. Mezi pražce dávejte rozestup podle tuhosti kolejiva. Tenké lišty potřebují podporu hustší, silné profily vydrží větší rozestupy.

Než hru koupíte, zjistěte si dvě věci: jak dlouho jedno kolo trvá a kolik je v něm prostojů. Hra na 20 minut je pro mladší děti vhodnější než hra na hodinu, i když mají stejný doporučený věk. Dlouhé kolo s čekáním na tah druhých vede k tomu, že dítě od hry odejde, i když ho téma baví. U početnějších skupin hlídejte, aby se každý dostal na řadu často. Pokud hra nutí jednoho hráče čekat pět minut, než znovu zahraje, u dětí to nefunguje.

Věk není totéž co zralost a zkušenost Věk na krabici vzniká kombinací dvou věcí: bezpečnosti a schopnosti udržet pozornost. Malé díly, ostřejší hrany nebo složitá pravidla posouvají hranici nahoru. Jenže dítě, které hraje hry pravidelně, zvládne i hru označenou o rok výš. Naopak dítě, které s hrami začíná, se u hry pro starší děti rychle unaví a začne se nudit. Typická chyba je koupit hru podle věku dítěte bez ohledu na to, kolik má za sebou odehraných her. Druhá častá chyba je koupit hru přesně na hranici věku a čekat, že ji dítě pochopí bez vysvětlování.

Začněte tím, kolik lidí skutečně usedne ke stolu. Hra pro dva hráče funguje úplně jinak než hra pro čtyři až šest lidí. U her, které uvádějí „2–5 hráčů”, si všimněte, zda je dvojice podporovaná stejně kvalitně jako pětice. Řada her je totiž navržená pro čtyři hráče a dva hráči u ní mají ochuzený zážitek nebo musí použít zvláštní pravidla. Praktický test: přečtěte si v pravidlech, co se změní při nejmenším a nejvyšším počtu hráčů. Pokud tam je jen poznámka „pro dva hráče doporučujeme hrát dvakrát”, je to varovný signál.