Nejčastější důvod, proč plamen po přiložení zhasne, není mokré dřevo ani špatný komín. Je to prudká změna poměru paliva a vzduchu. Do kamen se vloží příliš mnoho dřeva najednou, prostor se ucpe a plamen nemá kde hořet. Stačí přitom málo: přikládat po menších dávkách a nechat mezi kusy dřeva mezery, kterými proudí vzduch.
Suché dřevo poznáte podle hlubokých, otevřených prasklin, které sahají od středu k obvodu. Čím jsou širší a tmavší, tím déle poleno leželo na vzduchu. Barva vnitřku praskliny bývá šedá až šedočerná, okraje jsou ostré a dřevo na dotek tvrdé. Když do praskliny zatlačíte nehet, nepoddá se. Vlhké dřevo má praskliny mělké, tenké a často jich je málo. Někdy chybí úplně, protože řezná plocha ještě nevyschla.
Údržba není složitá, ale musí být pravidelná. Po každém vychladnutí kamen vyjměte rošt a vyklepejte popel. Jednou za čas ho prohlédněte proti světlu: ucpané štěrbiny poznáte podle toho, že jimi neprosvítá. Ztvrdlý nános nespalujte ani neškrábejte šroubovákem, plech se ohne. Použijte kartáč s kovovými štětinami a tupý škrabák. Praskliny nebo vyštípané příčky se nedají opravit svářením, protože rošt při topení pracuje a svar povolí. Vyměňte ho za stejný typ.
Místo pro oheň připravte tak, aby byl chráněný před větrem a zároveň měl přístup vzduchu. Vyhrabte jehličí a listí až na minerální půdu, kolem dokola dejte kameny nebo vlhkou hlínu. Z větších polen postavte zeď proti větru nebo je postavte do tvaru V, který usměrní tah. Typická chyba je oheň založit v hluboké jamce: ta sice kryje před větrem, ale dusí přívod kyslíku a kouř se vrací do tváře.
Nejdřív je potřeba pochopit, co těsnění vlastně dělá. Jeho úkolem je utěsnit spáru mezi dvířky a tělem kamen, aby dovnitř nepronikal falešný vzduch mimo ovládací prvky. Když je těsnění opotřebené, spárou uniká vzduch, který obchází přikládací otvor i rošt. Plamen pak hoří nepravidelně, kamna se hůř rozjíždějí a spaliny odcházejí pomaleji. Po výměně by se měl vzduch do spalovací komory dostávat pouze tam, kam má — tedy přes přívodní klapku nebo rošt.
Průměr trysky určuje, kolik plynu se dostane k hořá
Vlhkost je nejčastější důvod, proč oheň nechytne. Pokud prší nebo je mlha, přeneste celou přípravu pod převis, pod igelit nebo si stoupněte tak, abyste tělem kryli ohniště. Další chybou je přidávat mokré dřevo dřív, než se vytvoří dost žhavých uhlíků. Počkejte, až se pod plamenem objeví vrstva řeřavého uhlí, a teprve pak přikládejte silnější dřevo. Když oheň slábne, nepřikládejte víc materiálu, ale prohrábněte popel a zajistěte průchod vzduchu.
Správně fungující rošt se pozná podle klidného, rovnoměrného hoření a popela, který samovolně propadává. Když kamna kouří, doutnají nebo se nedaří udržet plamen, zkontrolujte nejdřív rošt, pak těsnění a nakonec komín. Většina zbytečných oprav začíná u maličkosti, kterou stačilo vyčistit nebo správně nasadit.
Trpělivost a pořádek rozhodují víc než jakýkoli trik. Kdo si předem připraví troud, třísky a tři velikosti dřeva, rozdělá oheň i v dešti bez chemie. Kdo hází do hromady všechno najednou a doufá, že se to chytí, obvykle skončí s kouřem a uhasínajícím plamenem.
Suchý troud a správný tvar Jako troud použijte to, co hoří i s minimem tepla: březovou kůru, suchou trávu, jemné jehličí, drcené šišky, vnitřní kůru z padlých stromů nebo chmýří z rostlin. Troud musí být opravdu suchý, ne jen na pohled. Rozdrobte ho na vlákna a udělejte z něj hnízdo o velikosti pěsti. Pak postavte konstrukci ze třísek do tvaru stanu nebo věže, ale nechte mezi nimi mezery. Příliš nahuštěná hromada se udusí, příliš řídká zase neudrží plamen.
Pozor na vlhké dřevo a na přikládání velkých polen. Vlhkost se v roštu usazuje jako dehet a ten se při dalším topení speče do tvrdé hmoty. Velká polena zase tlačí na střed roštu a prohýbají ho. Lepší je přikládat menší kusy rovnoměrně po ploše. Pokud topíte uhlím, počítejte s vyšší teplotou a častějším opotřebením. U dřeva rošt vydrží déle, ale i tak ho kontrolujte před každou sezónou. Když se začne prohýbat, vyměňte ho dřív, než se ohne natolik, že uvízne v drážkách.
Rozdělávání ohně bez chemických podpalovačů je pomalejší jen tehdy, když se vynechá příprava. Základem je suché dřevo rozdělené podle tloušťky: nejtenčí třísky a větvičky do průměru prstu, střední polena do tří centimetrů a silná polena až na konec. Všechno musí být na jedné hromadě po ruce, ne rozeseté po okolí. Pokud je dřevo mokré od deště, snažte se ho nařezat z vnitřní strany kmene nebo z větví, které visely nad zemí.
