Dávej pozor na švy a lepení. Prohlédni si vnitřek, jestli někde netlačí přeložená kůže nebo vyčnívající šev. Boty zkoušej odpoledne, kdy má noha přirozeně větší objem. Ráno ti mohou připadat akorát, ale večer už budou těsné. Nechoď do nich s myšlenou, že se vytáhnou. Některé se povolí, jiné ne. Radši zvol o půl čísla větší než menší, pokud váháš.

Předsíňovou stěnu natřete stejnou barvou jako okolní zeď, ideálně ve světlém odstínu. Tmavý kontrastní blok uprostřed malé chodby vytvoří těžký předěl a prostor rozpůlí. Vertikální linie ve dveřích skříně nebo v obložení táhnou pohled vzhůru a strop se zdá vyšší. Vodorovné linie naopak šířku ubírají. Pokud je stěna nízká, nechte skříň až ke stropu, ale bez výrazné římsy. Mezera nad skříní působí jako prach a vizuální šum.

Na Zemi většina kráterů zmizí během milionů let. Vítr je obrušuje, déšť splavuje, rostliny a půda je překrývají. Na Měsíci nic z toho neexistuje. Jediné, co povrch mění, jsou další dopady a občasné výlevy lávy. Proto se krátery na Měsíci hromadí jeden přes druhý. Některé jsou překryté jinými, některé mají uvnitř další menší krátery. Podle počtu a stavu kráterů se dá odhadnout stáří povrchu – čím více kráterů, tím starší oblast.

Proč povrch připomíná ementál Sýr ementál má díry, které vznikají při zrání. Měsíc žádné bakterie nemá, ale jeho povrch je posetý krátery různých velikostí. Čím starší je oblast, tím více kráterů na ní najdeme. Mladé lávové pláně mají kráterů málo, protože je překryla čerstvá láva. Naopak staré pevninské oblasti jsou doslova posety důlky. Když se na takový povrch podíváme z dálky, připomíná to děrovaný sýr. Nejde o náhodu – je to přímý důsledek toho, že Měsíc nemá vítr, vodu ani deskovou tektoniku, které by krátery postupně zahladily.

Pokud chceš krátery pozorovat vlastním dalekohledem, vyber si místo daleko od městských světel. Měsíc je nejlepší pozorovat v první nebo poslední čtvrti, kdy je terminátor – hranice mezi osvětlenou a tmavou částí – nízko nad obzorem. Šikmé světlo vrhá dlouhé stíny a krátery vystoupí plasticky. Vyhni se úplňku, kdy je světlo příliš ploché a detaily splývají. Začni s malým zvětšením, najdi výrazné krátery a teprve pak přidávej zvětšení. Častá chyba je příliš velké zvětšení na malém dalekohledu – obraz je rozmazaný a nic nepřinese.

Základem je světlo. Pokud je to jen trochu možné, odstraňte z okna těžké závěsy a záclony, které ubírají i to málo denního světla. Do tmavých koutů umístěte bodové osvětlení nebo úzké nástěnné svítidlo, které svítí nahoru i dolů. Nepoužívejte jediné centrální světlo uprostřed stropu, to vytváří stíny a prostor opticky snižuje. Teplota světla by měla být neutrální až mírně studená, teplé žluté světlo malé místnosti spíš zahltí.

Velikost kráteru nezávisí jen na velikosti dopadajícího tělesa, ale hlavně na jeho rychlosti a hustotě. Malý kamínek o hmotnosti několika gramů vytvoří při rychlosti desítek kilometrů za sekundu kráter o průměru několika metrů. Větší těleso o průměru desítek metrů už vyhloubí strukturu o průměru stovek metrů až kilometrů. Tvar je přitom téměř vždy kruhový, protože energie se šíří rovnoměrně všemi směry od místa dopadu.

Častou chybou je cpát do předsíně vše, co se nevejde jinam. Předsíňová stěna pak slouží jako sklad a optický efekt se ztrácí. Držte se pravidla: na viditelných policích maximálně tři předměty, zbytek za dveřmi. Další chybou je tmavá podlaha bez přechodu – světlá podlaha plynule navazuje na obytný prostor a zvětšuje jej. Pokud měníte podlahu, zvolte stejný odstín jako v přilehlé místnosti. A nakonec: nepodceňujte úklid. Malý byt s předsíňovou stěnou, která je přeplněná, bude působit menší, i kdyby byla ze zrcadla.

Prvním krokem je změřit si doma dvě věci: výšku sedáku a hloubku sedáku. Výška sedáku by měla odpovídat tomu, aby chodidla pohodlně dosáhla na podlahu a kolena byla zhruba v úhlu 90 stupňů. Hloubka sedáku se liší podle postavy – lidé s delšími stehny potřebují hlubší sedák, jinak jim křeslo tlačí do podkolenní jamky. Tyto dva údaje vyřadí polovinu křesel dřív, než se vůbec začnete dívat na látky.

Když budeš krátery kreslit nebo fotografovat, zakresli nejdřív obrysy těch největších a teprve pak doplňuj menší. Pomůže ti to udržet správné proporce. A pokud tě zajímá, jak vznikají, zapamatuj si jednoduché pravidlo: kráter je vždy kruhový, i když těleso dopadne šikmo. Šikmý dopad poznáš podle toho, že vyvržený materiál je nesouměrný – na jedné straně je ho více než na druhé. To je praktické vodítko při pozorování i při studiu snímků.