Těstoviny potřebují prostor. V malém hrnci se slepují a vaří se nerovnoměrně. Použijte velký hrnec, alespoň litr vody na každých sto gramů suchých těstovin, a vodu pořádně osolte. Olej do vody nepatří, klouže po povrchu a na těstoviny se nedostane. Mícháním během prvních dvou minut zabráníte slepení spolehlivěji než jakýmkoli trikem.
Bezpečný sběr není o tom, kolik toho odnesete, ale o tom, kolik toho dokážete obhájit. Když si nejste jistí, nechte houbu v lese. Jedna nejistá plodnice v košíku znamená, že musíte zkontrolovat všechny ostatní. Sbírejte jen druhy, které bezpečně znáte, a to i kdyby to znamenalo, že přinesete jen pět kousků. Raději méně a jistě než plný koš a pochybnosti.
První hra nepotřebuje nic než zem. Děti si najdou dvě holé klacky a hledají, kdo dřív najde rovnou větev, která se ohne, ale nezlomí. Zkuste to sami. Ohýbejte pomalu, u kořene. Když praskne, hledejte dál. Typická chyba: brát tenké větve z mladých stromků. Ty se lámou vždycky. Berte spadané, suché, ze země. Hra končí, když má každý svou větev a může s ní něco udělat.
První jízda nezačíná na asfaltu, ale na rovném travnatém nebo hliněném povrchu s pozvolným sklonem. Tráva zpomalí pád a dítěti dodá jistotu, že se nic zlého nestane. Než vyrazíte, odstraňte pedály a nechte dítě odrážet se nohama. Tím si osvojí rovnováhu, aniž by muselo řešit šlapání. Teprve když samo zvedne nohy a udrží směr, našroubujte pedály zpět. Přeskočení této fáze je nejčastější chyba a vede k tomu, že se dítě učí dvě dovednosti najednou.
Vaření je řemeslo a jako každé řemeslo snese opravu. Většina chyb, které doma děláme, nevzniká z nešikovnosti, ale ze zvyku. Zvyk je pohodlný, tak ho neopouštíme, i když jídlo chutná jinak, než by mohlo. Následujících pět věcí se dá změnit během jednoho večera a rozdíl poznáte při dalším vaření.
Co roste a dá se hrát Šišky jsou nejlepší pomůcka, jakou les nabízí. Dají se skládat do pyramidy, házet do vyznačeného kruhu nebo schovávat pod listí a hledat podle zvuku. Vyznačte na zemi cíl patou a soutěžte, kdo trefí víc šišek z pěti kroků. Pozor na dvě věci: neházejte šišky na sebe a neničte mladé výhonky. Když se trefí do oka, hra skončí pláčem. Stačí házet na zem, ne do vzduchu.
Z klacků a listí se dá postavit obydlí pro brouka. Děti hledají mech, kůru a dvě vidlice. Z vidlic udělají stojky a na ně položí silnější větev. Přikryjí mechem. Hotovo. Učte je, že se má stavět na holé zemi, ne na trávě s kořínky. Když po hře všechno vrátíte na místo, les si toho ani nevšimne. Kdo staví na mechu, ničí ho a příště tam nic nenajde.
Děti si v lese nejdřív stěžují, že nemají co dělat. Vydržte pět minut a začnou si všímat větviček, šišek a kamenů. Právě nuda je spouštěč hry. Když místo toho vytáhnete mobil nebo jim dáte úkol, o tuhle chvíli přijdete. Nechte je, ať se rozhlédnou, a pak se sami zeptají, co s tím.
Nejprve si určete osovou vzdálenost podélných a příčných profilů. Pro velkoformátové desky se příčný rošt neklade na vzdálenost 600 mm jako u malých formátů, ale obvykle na 400 mm, u stropů a namáhaných ploch i na 300 mm. Vzdálenost musí odpovídat poloze spár desky – každá hrana desky musí ležet na profilu. Když se spára dostane doprostřed pole, deska se časem prohne a spoj popraská. Do rozponu se počítá i přesah desky přes poslední profil, který nemá být větší než čtvrtina šířky desky.
Další hra je na sluch. Zavřete oči a poslouchejte třicet vteřin. Kdo uslyší víc různých zvuků, vyhrává. Děti počítají ptáky, vítr, praskání větví, možná i vzdálenou vodu. Potom ať každý jeden zvuk napodobí. Je to hloupé, ale funguje to. Chyba je mluvit při poslouchání. Jakmile jeden promluví, všichni ostatní přestanou vnímat. Domluvte se předem na znamení rukou.
Nakonec hra na stopaře. Jeden jde napřed a láme suché větvičky, občas ohne list, udělá dvě stopy do bláta. Ostatní jdou po stopě a nesmí šlapat mimo ni. Po deseti minutách se vymění. Nezapomeňte, že se nesmí odbočovat z cesty, kterou jste si předem prošli. Děti se ztratí rychleji, než si myslíte. Když se naučí číst les, přestanou potřebovat hračky. Les jim je dá sám.
