Nakonec otestujte koutek v praxi. Vezměte si knihu, posaďte se a čtěte 20 minut. Zjistíte, zda světlo míří správně, zda není průvan a zda se pohodlně zvedáte. Teprve pak řešte detaily, jako je odkládací plocha na hrnek nebo záložku. Malý čtecí kout pod schody nemusí být velkorysý — stačí, když v něm vydržíte sedět dost dlouho na to, abyste zapomněli, že jste pod schody.

Malá předsíň se rychle zaplní, jakmile se v ní sejdou boty všech členů domácnosti a bundy na celou sezónu. Nejde přitom o to koupit větší byt, ale o to přestat používat podlahu jako jediné úložiště. Základem je rozdělit předsíň na dvě zóny: špinavou, kam se vstupuje v botách, a čistou, kde se už jen obouvá a odchází. Do špinavé zóny patří rohožka a uzavřený botník, do čisté věšák a police na bundy. Když tohle rozdělení chybí, boty se rozlezou po celé chodbě a bundy skončí na klikách nebo na zemi.

První vychytávkou je svislé ukládání bot. Vodorovné řady polic spotřebují zbytečně mnoho místa, zatímco boty postavené na patu nebo zavěšené za podpatky zaberou třetinovou šířku. Na stěnu se vejde úzký botník s výsuvnými přihrádkami, který při hloubce kolem dvaceti centimetrů pojme i vyšší zimní obuv. Chybou je cpát mokré boty do uzavřené skříně — vlhkost se v ní drží, materiál zapáchá a kožená obuv tvrdne. Nechte je nejdřív proschnout na roštu mimo skříň.

Malá ložnice neznamená, že se v ní nedá pohodlně žít. Rozdíl mezi útulnou a stísněnou místností obvykle není v metrech čtverečních, ale v tom, kolik věcí zůstalo na očích a kolik jich zmizelo za dvířky. Než začnete cokoli kupovat, zkuste všechno, co v místnosti je, vynosit na chodbu. Uvidíte skutečný půdorys a přestanete řešit uspořádání podle zvyku.

Nakonec počítejte s tím, že děti budou chtít obchod i kuchyňku měnit – přelepovat, dokreslovat, přistavovat. Nechte je. Karton je materiál, který se dá předělat donekonečna, a právě v tom je jeho největší výhoda. Nemusíte nic kupovat, stačí se rozhlédnout po sklepě nebo garáži.

Praktický postup pro bezpečný sběr muchomůrek: jděte na známá místa, kde rostou ověřené druhy, a berte jen plodnice, u kterých vidíte celý třeň až k zemi. Muchomůrku růžovku sbírejte pouze tehdy, když má růžový klobouk, bílé lupeny, prsten i pochvu a dužina na řezu růžoví. Pokud některý znak chybí, houbu nechte být. Fotografujte si nález zespodu i z boku, abyste měli zpětnou vazbu. A pokud se po jídle do 24 hodin objeví zvracení, průjem nebo bolesti břicha, okamžitě volejte záchranku a vezměte zbytky jídla i houby s sebou.

Kartonové krabice od elektroniky, nábytku nebo zásilek končí většinou ve sběru. Přitom stačí nůž, lepicí páska a trochu trpělivosti a vznikne dětský obchod i kuchyňka. Nejde o dokonalou repliku, ale o hru, do které se děti ponoří na celé odpoledne. Základem je pevná krabice, která drží tvar i po několika dnech používání.

Hotový obchod a kuchyňku postavte na zem nebo na nízký stůl, aby na ně děti dosáhly. Pokud mají obě věci stát vedle sebe, spojte je jedním bočním dílem – vznikne ulice. Když se karton začne ohýbat, podepřete ho dalším kusem kartonu zezadu. Po hraní stačí krabice složit nebo postavit ke zdi. Vydrží tak několik týdnů, než přijde čas na novou stavbu.

Muchomůrka zelená zabije jednoho Čecha ročně. Většina obětí byla přesvědčena, že drží v ruce jedlou muchomůrku růžovku nebo že si ji plete s žampionem. Rozdíl přitom není v barvě klobouku, ale ve dvou znacích, které se dají naučit za jedno odpoledne. Kdo je zná, tomu se nic nestane.

Dva znaky, které rozhodují mezi večeří a dialýzou První znak: pochva. U muchomůrky zelené je výrazná, blanitá, obklopuje bázi třeně. U žampionu žádná pochva není. Druhý znak: prsten. U muchomůrky zelené je blánitý a převislý, u žampionu chybí nebo je jen nenápadný. Třetí pomocný znak: lupeny. Muchomůrka zelená má lupeny vždy bílé, žampion postupem času růžoví až hnědne. Kdo si není jistý, ať houbu nechá v lese. Otrava se projeví až za 8–24 hodin, kdy už je toxin v játrech.

Muchomůrka zelená se nedá bezpečně poznat podle jediného znaku. Rozhoduje kombinace: bílý klobouk, bílé lupeny, pochva a prsten. Kdo si není jistý, nejí. Houbařina není soutěž, ale řemeslo, které se učí celý život.

Nejčastější chyba je spoléhat na barvu nebo vůni. Muchomůrka zelená voní příjemně, někdy po bramborách, a mladé plodnice mohou mít klobouk žlutozelený i bělavý. Další chyba je ukrojit houbu nožem nad zemí – pochva zůstane v půdě a určení je nemožné. Správně se houba vykroutí celá, očistí a zkontroluje. Pokud má bílý klobouk, bílé lupeny, pochvu i prsten, nepatří do košíku. Nikdy ji neochutnávejte, ani špičkou jazyka.