Nejviditelnějším projevem je takzvaná světelná kupole – oranžový nebo žlutý závoj nad městem, který vzniká odrazem světla od prachu a vlhkosti ve vzduchu. Díky ní se snižuje kontrast mezi hvězdami a tmavým pozadím oblohy. Slabší hvězdy, které byste na venkově spatřili pouhým okem, v městském prostředí úplně mizí. Typická je také změna vnímané barvy: hvězdy v blízkosti horizontu se zdají být více načervenalé kvůli rozptylu světla, zatímco ty nad hlavou si zachovávají bělavý odstín.

Když se zrcadlo nepřestane třást – první test Než se pustíte do seřizování, zjistěte, zda je problém skutečně v kolimaci. Ideální je denní test na vzdálený cíl – stožár elektrického vedení, hromosvod nebo anténu na střeše. Nastavte okulár s nejmenším zvětšením a zaostřete na hranu cíle. Pokud se okraj rozostřuje asymetricky, tedy jedna strana je ostrá a druhá ne, je kolimace mimo. Pozor na častou chybu – zaměňování kolimace za špatné zaostření. Vždy nejprve dosáhněte maximální ostrosti a teprve poté hodnotíte tvar difrakčního obrazce. Uvědomte si také, že rychlé chladnutí zrcadla způsobuje tzv. teplý vzduch – to není vada optiky, ale fyzikální jev, který odezní po 30–60 minutách.

Po nastavení sekundáru se přesuňte na primární zrcadlo. Na jeho zadní straně najdete obvykle tři stavěcí šrouby (někdy šest – tři pevné a tři aretační). Povolte aretační šrouby o čtvrt otáčky a poté pomocí stavěcích šroubů natáčejte zrcadlo tak, aby se odraz laseru vrátil zpět do středu sekundáru a odtud do středu výtahu. Ideální stav nastává, když se laserový bod po odrazu vrátí do středu zdroje. Dbejte na to, abyste šrouby utahovali rovnoměrně – přílišné dotažení jednoho šroubu způsobí deformaci zrcadla a zničí výsledek.

Jakmile se v jádře spustí termonukleární reakce, hvězda vstoupí do hlavní posloupnosti. Toto je nejdelší fáze života, která může trvat miliardy let. Zde platí jednoduché pravidlo: čím hmotnější hvězda, tím rychleji spaluje palivo a tím kratší je její život. Naopak malé červené trpaslíky vydrží svítit desítky miliard let. Pokud se chcete naučit odhadnout stáří hvězdy, sledujte její barvu — modré hvězdy jsou mladé a horké, červené jsou starší a chladnější. To je ale jen hrubý odhad, protože barva závisí i na hmotnosti.

Typickou chybou je spoléhat se na jediný test. Po každém dotažení aretačních šroubů zkontrolujte kolimaci znovu, a to i v horizontální a vertikální poloze tubusu. Zrcadla se totiž vlivem gravitace mírně prohýbají a to, co je dokonalé na stole, může být na montáži špatné. Pokud nemáte laser, použijte Cheshire okulár – princip je stejný, ale spoléháte se na vizuální porovnání kružnic. U menších dalekohledů (do průměru 150 mm) si vystačíte s hvězdným testem – zaostřete na jasnou hvězdu a pozorujte difrakční kroužky. Pokud jsou soustředné a pravidelné, je kolimace v pořádku.

Základním materiálem se stanou obyčejné předměty z domácnosti. Velikost Slunce zastoupí velký míč nebo nafouknutý balon. Pro jednotlivé planety použijte menší míčky, ořechy, alobalové kuličky nebo modelínu. Merkur a Mars udělejte jako malé kuličky z alobalu, Venuši a Zemi jako vlašské ořechy, Jupiter jako středně velký míč a Saturn obtočte kartonovým prstencem. Dbejte na to, aby děti měly možnost planety samy vytvarovat a pojmenovat – tím si zapamatují jejich názvy i pořadí.

Co přesně sledovat, když už skvrny uvidíte Jakmile máte bezpečně nastavený filtr, zaměřte se na to, co skvrny prozrazují. Každá skvrna má tmavý střed zvaný umbra, který je chladnější než okolní povrch Slunce, a světlejší okraj penumbra. Počet skvrn a jejich velikost se mění v průběhu jedenáctiletého cyklu. Sledujte, zda se skvrny vyskytují spíše v pásech kolem rovníku nebo blíže k pólům – to vypovídá o fázi cyklu. Zaznamenávejte si také jejich rotaci: Slunce se otočí přibližně za 27 dní, takže při opakovaném pozorování uvidíte, jak se skvrny posouvají.

Než začnete s dětmi stavět model sluneční soustavy, rozhodněte se, co chcete ukázat. Nejčastější chybou bývá snaha o přesné měřítko velikostí i vzdáleností. Ve skutečnosti by při zachování reálných poměrů byla planeta Merkur menší než špendlíková hlavička a sousední planeta by byla vzdálená desítky metrů. Pro první pokus proto zvolte zjednodušený model, který ukáže pořadí planet a jejich relativní velikosti, ale neklamte děti tvrzením, že jde o přesný obraz.

Když se v noci podíváte na oblohu z centra velkoměsta, spatříte jen hrstku nejjasnějších hvězd. Za to nemůže jen počasí, ale především světelné znečištění – umělé osvětlení, které se rozptyluje v atmosféře a vytváří nad městem světelný opar. Tento jev mění nejen počet viditelných hvězd, ale i jejich barvu a uspořádání. Pro běžného pozorovatele je rozdíl mezi městskou a venkovskou oblohou natolik výrazný, že si ho všimnete na první pohled.