Barvy a povrchy rozhodují víc než výkon žárovek. Tmavá podlaha a tmavý nábytek pohlcují světlo. Bílé nebo světle šedé stěny a strop vrátí do prostoru až polovinu světla. Pomůže i světlý povlak na pohovce, světlé závěsy místo tmavých závěsů a světlé police místo masivních skříní. Zrcadlo umístěné naproti zdroji světla rozšíří světelný tok do další části místnosti. Stejně funguje lesklý povrch stolu nebo skleněná deska. Vyhněte se matným tmavým povrchům, které světlo pohltí a vytvoří šedé zóny.

Jak postavit dráhu, aby vydržela a nepřekážela Začněte od podlahy, ne od stolu. Koberec je pohodlný, ale koleje se do něj boří a spoje se rozpojují. Hladká podlaha nebo tenká podložka drží lépe. Díly spojujte pevně, ale bez násilí; prasklé jazýčky ve spojkách poznáte podle toho, že vlak na místě poskakuje. Výhybky umístěte tak, aby k nim bylo vidět a dalo se k nim dosáhnout rukou. Nechte mezi protilehlými kolejemi mezeru na prsty, jinak se soupravy při průjezdu srážejí.

Plastelínové postavičky, kaštany s párátky a papírové věže zabírají nejvíc místa a nejrychleji se rozpadají. Vyfoťte je. Položte výrobek na jednobarevnou podložku, nasviťte ho z boku, ne zepředu, a vyfoťte ze dvou úhlů. Fotku pak uložte ke složce s ostatními výkresy. Originál nechte na poličce, dokud dítě vidí, že si toho vážíte. Jakmile zájem opadne, výrobek zlikvidujte. Vyhazovat po tajnu je špatné, ale přiznat to dítěti předem taky nemusíte. Řekněte jen, že jste si výtvor vyfotili, aby byl navždycky.

Matrace v manželské posteli trpí víc než ta v jednolůžku. Dva lidé znamenají dvojnásobné zatížení, dvakrát tolik potu a často i dvě různé hmotnosti. Pokud se o matraci nestaráte, po pár letech se začne propadat, tvořit důlky a zapáchat. Nejde přitom o nic složitého – stačí dodržet několik návyků, které zvládnete bez speciálních pomůcek.

První krok je změřit podlahu, ne ji odhadovat. Vezměte metr a najděte obdélník, kam se vejde celá dráha i s prostorem na obsluhu. Dítě potřebuje kolem kolejí asi půl metru na každé straně, aby dosáhlo na výhybky a mohlo si sednout. Pokud je místnosti málo, vyberte jednoduchý ovál nebo osmičku. Složité víceúrovňové tratě vypadají skvěle na fotkách, ale v malém pokoji je nelze postavit tak, aby se dalo chodit.

Rozložení je důležitější než počet kusů. Funguje jednoduché pravidlo: hlavní plakát nebo velká fotka tvoří střed, ostatní věci se kolem něj seskupují. Nekombinuj příliš mnoho velikostí ani stylů. Když dáš vedle sebe plakát kapely, akvarel krajiny a citát v rámečku, bude to vypadat jako výklad, ne jako pokoj. Vyber dvě až tři barvy, které se opakují, a drž se jich. U fotek platí, že mají být ve stejných nebo podobných rámečcích – jinak se rozpadne celek.

Sourozenci různého pohlaví ve jednom pokoji se dřív nebo později začnou prát o prostor, světlo a klid. Nejde o to, kdo má pravdu, ale o to nastavit pravidla dřív, než se z pokoje stane bitevní pole. Začněte tím, že si sednete všichni tři – tedy i rodič – a sepíšete, co komu vadí. Ne obecně, ale konkrétně: „vadí mi, když si bereš moje sluchátka bez zeptání” místo „vadí mi, že mi lezeš do věcí”.

Před koupěrou nové sady si promyslete, kam ji po hraní uklidíte. Koleje se špatně skládají do původní krabice, jakmile jich je více. Vyplatí se plyšová taška nebo plastová přepravka podle velikosti dílů. Vláčkodráha s pevnými díly chce krabici delší, autodráha s drážkami zase plošší. Uložení na výšku ničí vodítka i spojky.

Typická chyba je postavit dráhu jednou a nechat ji měsíce. Prach a vlasy se namotají do kol a motor začne hučet. Stačí dráhu po hraní rozebrat nebo alespoň zakrýt lehkou plachtou. Další častá chyba je přetížení zdroje: příliš mnoho osvětlených vagónů a výhybek na jednom napájecím dílu způsobí, že vlak zpomalí nebo zastaví v tunelu. Rozdělte okruh na dvě nezávislé smyčky, pokud to systém dovolí.

Nejlepší je dráhu nestavět nastálo, ale jako proměnlivou hru. Dítě se naučí plánovat, zkoušet a bourat. Pokoj zůstane průchozí a vy nebudete každý večer klopýtat přes zatáčku. Místo na půl pokoje tak stačí na půl hodiny stavění a půl hodiny jízdy.

Autodráha nebo vláčkodráha vypadá na obalu jako nenápadná krabice. Po sestavení ale zabere klidně polovinu dětského pokoje a v obýváku se nedá ani projít. Není to chyba hračky, ale vlastnost kolejí. Každý rovný díl, zatáčka a výhybka přidávají centimetry, které se rychle nasčítají. Kdo s tím počítá předem, vyhne se hádkám o místo i rozšlapaným vláčkům.