Prvním krokem je měření. Vlhkost ve sklepě se mění podle ročního období i podle toho, jak často se prostor větrá. Zjistěte, jaká je běžná vlhkost vzduchu, a teprve podle toho volte způsob uložení. Hadice, které přijdou do kontaktu s vodou nebo s vlhkým zdivem, by neměly být skladovány v uzavřených bednách. Naopak hadice suché, které se nepoužívají, potřebují ochranu před vlhkostí, aby nezačaly plesnivět. Bez měření budete jen hádat a výsledkem bude buď zbytečně utěsněný prostor, nebo naopak otevřené dveře, kterými vlhkost proudí dovnitř.
Praktický přínos spočívá v tom, že se v bytě nevymění celý objem vzduchu naráz, ale plynule. To oceníte hlavně v zimě, kdy klasické otevření okna na deset minut srazí teplotu u podlahy a vznikne nepříjemný průvan. Mikroventilace udržuje vlhkost v rozumných mezích, omezuje srážení vody na sklech a snižuje riziko plísní v rozích místností. Spotřeba tepla se přitom nezhroutí, protože únik je postupný, ne nárazový.
Před montáží se vyplatí zkontrolovat, zda okno není příliš utěsněné a zda má vůbec kam vzduch odcházet. Pokud jsou všechny spáry a digestoř ucpané, mikroventilace přivádí vzduch, ale nemá kudy ho odvést, takže se tlak v místnosti zvýší a výměna se zpomalí. Pomůže krátké otevření protilehlého okna nebo dveří do chodby. U nových oken s trojitým těsněním bývá mikroventilace přímo v rámu a nelze ji dodatečně vypnout, což je dobré vědět před koupí. Vždy se ptejte, zda je součástí křídla, nebo zda jde o samostatný prvek, který se dá regulovat.
Abyste z ní dostali maximum, nastavte ji správně. U starších typů se štěrbina ovládá otočným kolečkem nebo páčkou na rámu a bývá několik poloh. V zimě stačí nejmenší štěrbina, v létě naopak otevřete víc, aby vzduch proudil. Důležité je nechat volný prostor před štěrbinou – když křídlo zakryje nábytek, záclona nebo těsnicí fólie, vzduch neprojde. Častou chybou je také to, že lidé mikroventilaci zapnou a pak si stěžují, že je v místnosti zima. Řešením není štěrbinu zavřít, ale přidat topení nebo ji zúžit na nejmenší polohu.
Typická chyba je utěsnit jen viditelnou spodní část. Voda zatéká shora a odstředivě, takže pokud necháte horní a boční strany původní, vrátí se to při prvním vydatnějším dešti. Druhá častá chyba je použít silikon určený do koupelny. Ten není na okenní spáry vhodný, protože špatně snáší UV záření a po čase ztvrdne a popraská. Třetí chybou je tlačit na rámeček při práci. I malé prohnutí rozhodí vzdálenost skel a vznikne nová netěsnost.
Kdy mikroventilace opravdu pomůže Největší smysl má v místnostech, kde se dlouho spí nebo pracuje a kde se okna neotvírají každou hodinu. Typicky ložnice, dětský pokoj nebo pracovna. Pokud máte v koupelně po sprše mlhu na zrcadle, mikroventilace ji sama neodstraní, ale pomůže odvádět vlhkost průběžně. Stejně tak v kuchyni při vaření nestačí – tam je potřeba digestoř a okno otevřít krátce a intenzivně. Mikroventilace tedy řeší stálou výměnu vzduchu v klidovém režimu, ne nárazové zatížení.
Mikroventilace však nestačí, když je v bytě příliš mnoho vlhkosti, například po sušení prádla uvnitř nebo po zatékání. V takovém případě je nutné větrat razantně – otevřít okno dokořán na několik minut, ideálně křížem přes více místností. Také v místnostech s vysokým počtem osob, jako jsou velké obývací pokoje během návštěvy, je objem vzduchu, který štěrbinou projde, příliš malý. V tu chvíli mikroventilace jen udržuje základní výměnu, ale nestačí pokrýt nárazovou spotřebu kyslíku a produkci oxidu uhličitého.
Pozor na kotevní prvky a rošty. Pokud plánujete provětrávanou fasádu, dřevěný obklad nebo plechový plášť, potřebujete nosnou konstrukci. Ta se kotví do zdiva, a tím vznikají další tepelné mosty. Každý kotevní prvek by měl být přerušen tepelnou izolací, jinak se do interiéru vede chlad. Stejně tak rozvody elektřiny, vody a vzduchotechniky, které vedly vnější stěnou, je nutné přeložit do izolované zóny, jinak zamrzají.
Pohlcovač vlhkosti v ložnici není dekorace, kterou lze postavit kamkoliv. Funguje jen tehdy, když stojí v místě, kudy skutečně proudí vzduch. Pokud ho postavíte do rohu za skříň nebo pod postel, vlhkost kolem něj sice trochu klesne, ale zbytek místnosti zůstane vlhký. Základem je najít místo, kde se vzduch hýbe a odkud se vlhkost šíří do celé místnosti.
Řadový dům má zásadní slabinu: dvě stěny jsou společné se sousedy, takže odvětrávají se jen přední a zadní fasáda. Když se k tomu přidá nevhodné zateplení, vlhkost v konstrukci nemá kudy odcházet a začne se projevovat na štítě – na vnitřní straně omítky, v rozích u stropu nebo přímo v maltě mezi cihlami. Nejde přitom o vadu materiálu, ale o špatně navržené souvrství.
