Samotné nasazení probíhá podobně jako u klasických rovnátek. Zuby se nejprve odmastí a naleptají, pak se na ně přilepí zámečky a protáhne se drát. Rozdíl je v přístupu: ortodontista pracuje v omezeném prostoru a často se musí více sklánět a používat zrcátko. Pacient to pocítí hlavně v prvních dnech, kdy je jazyk podrážděný a řeč může být dočasně méně zřetelná. To obvykle zmizí během jednoho až dvou týdnů.
Typické chyby, které vidím opakovaně: nošení obyčejného chrániče „na přes držku”, protože „něco je lepší než nic” – u rovnátek to neplatí. Další je vyndání chrániče během hry, protože překáží při mluvení. Chránič má být tenký, ale pevný; když vadí v řeči, je špatně vyrobený, ne zbytečný. A třetí chyba: chránič se čistí jen vodou. Potřebuje opláchnout po každém použití, jednou za čas vyčistit jemným kartáčkem a nechat uschnout na vzduchu, ne v uzavřeném pouzdře, kde se drží vlhko a bakterie.
Mezi typické chyby patří podcenění hygieny a vynechávání kontrol. Někteří lidé si myslí, že když rovnátka nejsou vidět, není potřeba se o ně tolik starat. Opak je pravdou – právě proto, že jsou hůře dostupná, je čištění složitější a důležitější. Další častou chybou je výběr na základě ceny. Nejlevnější varianta nemusí být vhodná pro konkrétní vadu a pozdější komplikace mohou léčbu prodražit.
Rozhodnutí o zahájení léčby ale nezávisí jen na věku. Ortodontista posuzuje stav chrupu, vývoj čelistí, postavení zubů a také to, zda dítě už má dostatečný počet stálých zubů. U některých vad se doporučuje tzv. interceptivní léčba, která využívá přirozený růst a dokáže vadě předejít. Jindy je lepší počkat, až dítě vymění mléčný chrup. Rodič by se měl vyvarovat toho, že bude sám odhadovat, kdy je ten správný čas, a spoléhat na rady známých.
Než člověk koupí cokoli nového, měl by si projít tři praktické kroky. Nejprve zjistit, zda se v tom dá předklonit, dřepnout a zvednout ruce nad hlavu bez tahu v podpaží nebo v pase. Potom zkontrolovat švy – mají být ploché a na místech, kde nedrhnou. Nakonec vyzkoušet, zda se materiál po lehkém zatažení vrátí do tvaru. Typické chyby: koupě podle velikosti z běžného oblečení, ignorování složení materiálu a spoléhání na to, že „se to poddá”. Sportovní oblečení se nemá poddávat, má držet tam, kde má.
Rozhodnutí mezi lingválními a klasickými rovnátky není jen o vzhledu. Pokud je hlavní prioritou nenápadnost a jste ochotni přijmout delší léčbu a náročnější hygienu, mohou být lingvální rovnátka dobrou volbou. Pokud naopak chcete rychlejší výsledek a jednodušší údržbu, klasická rovnátka často vyhrají. Vždy je ale potřeba probrat konkrétní situaci s ortodontistou, protože to, co funguje u jednoho, nemusí být vhodné pro druhého.
Co dělat, když zámeček odpad
Zásadní je typ vady. Lehké stěsnání předních zubů zvládnou rovnátka za 6–12 měsíců, ale obrácený skus, hluboký skus nebo chybějící místo po extrakci si vyžádají delší čas. U dospělých je kost hustší a méně pružná, proto se pohyb zubů zpomaluje. U dětí a dospívajících se naopak dá využít růst čelisti, což léčbu výrazně zkrátí.
Náklady na lingvální rovnátka bývají vyšší než u klasických kovových. Důvodem je náročnější laboratorní práce a individuální výroba zámečků. Cena se odvíjí od složitosti vady a délky léčby, proto se vždy stanovuje individuálně po vyšetření. Některé pojišťovny přispívají na léčbu pouze u dětí a mladistvých, u dospělých se většinou platí plná částka. Vyplatí se proto předem se zeptat na možnosti úhrady a případné splátky.
Co si uvědomit před rozhodnutím Největší výhodou je estetika. Nikdo kromě zubaře o rovná tkách neví, takže se hodí pro dospělé, kteří se za kov v ústech stydí. Na druhou stranu je nutné počítat s delší dobou léčby. Drát na vnitřní straně zubů se hůře čistí a pohyb zubů je pomalejší. Léčba tak může trvat o několik měsíců déle než u klasických rovnátek. Také údržba je náročnější: mezizubní kartáčky, jednosvazkové kartáčky a ústní sprcha se stávají denní nezbytností. Bez nich hrozí zubní kaz a zánět dásní.
Lingvální rovnátka neboli rovnátka zevnitř se lepí na zadní stranu zubů. Zvenku tedy nejsou vidět, což je jejich hlavní přednost. Zároveň ale platí, že nejsou vhodná pro každý typ vady. Pokud má někdo příliš krátké zuby nebo hluboký skus, může být fixace obtížná až nemožná. Prvním krokem proto vždy je rentgen a důkladné vyšetření u ortodontisty, který posoudí, zda je tato varianta vůbec proveditelná.
