Po příjezdu domů houby ihned vysypte a proberte. I jedna zapařená houba nakazí ostatní. Ty, které mají slizký nebo mazlavý povrch, vyhoďte, ne je sušte ani nezavařujte. Zbytek očistěte suchým hadříkem nebo štětcem, příliš je neumývejte. Pokud je nezpracujete hned, uložte je v jedné vrstvě do chladničky v otevřené nádobě vyložené papírovou utěrkou. Nikdy je nedávejte do mikrotenového sáčku ani do uzavřené krabičky – tam se zapaří během několika hodin i při nízké teplotě.
Po naočkování následuje kolonizace. Substrát dejte do průhledné nádoby s víčkem, který má mikrotenovou fólii místo těsnění, aby mohl unikat plyn, ale dovnitř nešel prach. Teplota by se měla držet mezi 20 a 24 °C, temno a klid. Tato fáze trvá dva až čtyři týdny. Jakmile je substrát celý bílý, přichází plodnicová fáze. Tu naopak potřebujete ochladit na 12 až 18 °C, zvýšit vlhkost na 85 až 95 % a zajistit čerstvý vzduch. Právě tady lidé dělají nejčastější chybu: nechají nádobu v teple a diví se, že houby nevyrostly, nebo vyrostly tenké a suché.
Před mražením houby očistěte a podle potřeby nakrájejte. Nepoužívejte vodu, pokud to není nutné – houby nasákne a v mrazáku se z nich stane ledová hmota. Velké kusy nakrájejte na plátky silné asi půl centimetru. Pokud chcete houby uchovat déle, krátce je povařte ve vlastní šťávě nebo v osolené vodě po dobu pěti až deseti minut, nechte vychladnout a teprve pak dejte do mrazáku. Tím zastavíte enzymatické reakce, které by jinak změnily chuť i barvu.
Teplota a vrstvení rozhodují o tom, zda houby uschnou, nebo zplesniv
Při sběru na kyselých půdách je třeba dávat pozor na záměnu s nejedlými nebo jedovatými druhy. Kyselé prostředí samo o sobě nezaručuje bezpečnost. Mnoho jedovatých hub roste právě v jehličnatých lesích na kyselých půdách. Základem je proto určovat houby podle všech znaků: klobouk, lupeny, rourky, třeň, dužnina, vůně, barva výtrusného prachu a místo růstu. Nikdy nespoléhejte na jediný znak, jako je barva klobouku nebo údajná „kyselost” půdy.
Nakonec si veďte vlastní poznámky. Zapište si datum, místo a počasí za poslední dny. Po jedné sezóně budete vědět, kdy vám to na vašem oblíbeném místě začíná. Předpověď je jen vodítko, skutečný stav lesa poznáte až na místě. Když je sucho, nechoďte a počkejte na změnu. Houby přijdou samy, když jim dáte vláhu a čas.
Dalším častým omylem je domněnka, že na kyselých půdách rostou houby automaticky ve větším množství. Ve skutečnosti záleží na množství srážek, teplotě a stáří porostu. Kyselá půda bez dostatečné vlhkosti nebo s přílišnou konkurencí mechů a travin mnoho hub neposkytne. Naopak dobře prosvětlený smrkový les s kyselou půdou a vlhkým podložím bývá na houby bohatý. Rozhoduje tedy kombinace faktorů, ne pouze pH.
Otázka, zda houby rostou v penci, nebo jen na kyselých půdách, vychází z častého zjednodušení. Penci je rašeliniště, tedy specifický typ půdy, který je sám o sobě silně kyselý. Kyselost půdy tedy není alternativou k penci, ale jednou z jeho vlastností. Rozhodující pro výskyt hub je však celková skladba stanoviště: vlhkost, přístup vzduchu, vrstva organického materiálu, dostatek světla a především přítomnost vhodného hostitele nebo substrátu.
Pokud chcete zjistit, zda na konkrétním místě rostou houby, projděte lokalitu několikrát v různých obdobích. Zaměřte se na okraje rašelinišť, přechody mezi lesem a loukou, mechové polštáře a kořeny stromů. Všímejte si, kde se houby objevují opakovaně. Zapište si, jaké druhy jste našli a v jakém substrátu. Postupně si vytvoříte přehled o tom, co která lokalita nabízí. Vyhněte se sběru v chráněných územích a vždy respektujte místní pravidla.
Kyselé půdy versus rašeliniště v praxi Kyselé půdy v širším slova smyslu zahrnují nejen rašeliniště, ale i jehličnaté lesy, vřesoviště nebo kyselé louky. Právě tam roste řada běžných i vzácných druhů. Typickým příkladem je hřib kovář, který preferuje kyselé půdy pod smrky a borovicemi, nebo muchomůrka červená, jež se vyskytuje v kyselých i neutrálních lesích. Naopak vápenité půdy hostí jiné společenstvo, například hřib satan nebo některé druhy holubinek. Pokud tedy houbař hledá konkrétní druh, musí nejprve znát jeho vazbu na půdní typ a hostitelskou dřevinu.
Na rašeliništích se setkáme s druhy, které jinde nevídáme. Patří sem například klouzek sličný, ryzec bahenní nebo některé druhy muchomůrek. Tyto houby jsou vázané na rašelinné podloží, mechové porosty a specifické mikroklima. Nejde však o to, že by houby vyhledávaly „penci” jako takovou. Jde o kombinaci trvale vysoké vlhkosti, nízkého pH a pomalého rozkladu organické hmoty. Rašeliniště jsou navíc často chráněná území, kde je sběr hub omezený nebo zcela zakázaný.
