Nejčastější chyba je podcenění dráhy. Lahev je lehká a při slabším zásahu se jen rozhoupe, místo aby spadla. Doporučuje se hrát kratší rozběh a soustředit se na spodní část lahve. Koule by měla trefovat těsně nad dnem, kde je hmota vody nejníž. Další častý problém je kluzká podlaha: pokud lahev stojí na hladkém povrchu, po zásahu ujíždí a výsledek je nepředvídatelný. Podložte je karimatkou nebo starým ručníkem, aby držely na místě.

Bojovka po setmění není o odvaze, ale o přípravě. Většina problémů vzniká ještě před prvním výstřelem – špatně nasazená svítilna, přeplněný zásobník nebo boty, které po deseti krocích začnou dřít. Pokud chcete projít hrou bez zbytečného stresu, začněte tím, že si všechno vyzkoušíte za světla. Projděte si trasu, označte si orientační body a zapamatujte si, kde jsou kryty. Ve tmě mozek pracuje pomaleji a spoléhá na to, co už zná.

Při zapojování modelů dbejte na stabilitu. Položte je na rovný povrch a zajistěte proti pádu. Pokud hrajete venku, počítejte s větrem – modely zajistěte kamínky nebo je umístěte do závětří. Typickou chybou je přílišná složitost: čím jednodušší model, tím méně se toho pokazí. Také nedělejte modely příliš malé, špatně se s nimi manipuluje. U her s dětmi volte větší a odolnější kusy.

Hra se dá označit za příliš divokou ve chvíli, kdy přestává být zábavou pro všechny zúčastněné a začne jednomu z dětí způsobovat stres, vztek nebo strach. Nejde o to, jestli je hra rychlá, hlučná nebo plná běhání. Rozhodující je, co se děje s dítětem během hry a těsně po ní. Právě proto se vyplatí sledovat konkrétní projevy, ne obecné dojmy.

Když počasí nedovolí vyjít ven a děti mají energie na rozdávání, zakázat běhání a skákání po gauči nestačí. Zákaz sám o sobě nic neřeší, protože dítě potřebuje podnět, ne příkaz. Místo napomínání je lepší připravit činnosti, které zaměstnají ruce i hlavu a přitom nevyžadují běhání po místnosti. Klíčové je nabídnout aktivity, které mají jasný cíl a dají se dělat vsedě nebo vkleče na zemi.

Druhá chyba je bodování bez stropu. Když jedna hra nabízí padesát bodů a ostatní pět, soutěž skončí po prvním odpoledni. Držte rozptyl mezi minimem a maximem u jedné hry kolem deseti bodů a celkový rozdíl mezi prvním a posledním oddílem nepřesáhněte dvojnásobkem.

Každá táborová hra má jednoho vítěze, ale desítky poražených. Právě proto je bodování nejcitlivější částí přípravy. Nejde o to vymyslet dokonalý systém, ale takový, který vydrží tři dny deště, únavu vedoucích i moment, kdy nejmladší oddíl prohrává o dvacet bodů. Rozhoduje se před táborem, ne během něj.

Praktický trik: zaveďte takzvané záchytné body. Za splnění společné výzvy – třeba společná fotka, vyřešená šifra pro všechny – dostane každý oddíl stejně. Vyrovnává to náhodu a dává slabším šanci dohnat ztrátu. Zároveň to učí, že tábor není jen souboj.

Body za snahu, ne jen za výsledek Základ je rozdělit bodování na dvě složky: výkon a účast. Výkon měřte tam, kde je objektivní – čas, počet splněných úkolů, přesnost. Účast a snahu naopak slovně ohodnoťte vedoucím na konci dne. Tři kategorie: splněno, splněno s dopomocí, nesplněno. Body za snahu přidávejte jen tehdy, když je rozdíl vidět i pro děti. Jinak vzniká dojem, že se body rozdávají náhodou.

Typická chyba je jedno velké bodové číslo za celý den. Děti pak nevidí, kde získaly nebo ztratily. Lepší je průběžná tabulka, do které se zapisuje po každé hře. Viditelný posun během dne udrží pozornost i u těch, kteří zrovna prohrávají.

Nakonec si před táborem napište, co se stane, když někdo bude mít po třech dnech nula. Rozhodněte předem, jestli dostane druhou šanci, nebo jestli se body resetují. Nejhorší je improvizovat před dětmi. Když je systém jasný a vysvětlený na začátku, nikdo neodejde s pocitem, že ho hra odepsala.