Na co si dát pozor při h

Typická chyba je kupovat hru „do zásoby”, tedy pro věk, do kterého dítě doroste. Leží pak rok ve skříni a dítě ji mezitím objeví jinde a přestane ji chtít. Druhá častá chyba je hrát za dítě, abychom urychlili tempo. Tím ho zbavíte přesně té činnosti, kterou se potřebuje naučit – rozhodnout se a nést následek. Třetí chyba je příliš mnoho her najednou. Dvě až tři hry stačí; dítě si je potřebuje ohmatat a několikrát zopakovat.

Největší chyba je snažit se mít zápis hned čistý. Papír unese škrtance, šipky a vsuvky mezi řádky. Když uděláte chybu, nepřepisujte celou stránku, jen ji přeškrtněte jednou čarou a pokračujte. Škrtnutí je součástí myšlenky, ne důkaz neschopnosti. Stejně tak je chybou psát příliš drobně, aby se toho vešlo co nejvíc. Drobné písmo se špatně čte a ještě hůř se do něj vrací.

Než hru koupíte, zahrajte si ji nanečisto sami dva. Zjistíte, kolik pravidel si pamatujete a jestli vás to baví. Hra, která nebaví dospělého, nebude bavit ani dítě, protože předškolák se učí hlavně nápodobou. Když u hry vidí nadšení, vydrží mnohem víc, než když vidí povinnost. A pokud hra po dvou večerech skončí v koutě, není to selhání dítěte. Je to informace, že jste sáhli vedle, a příště budete vědět lépe.

Předškolák zvládne víc, než se na první pohled zdá, ale méně, než mu často podsouváme. Ve čtyřech letech udrží pozornost u jedné činnosti zhruba deset minut, v pěti patnáct a v šesti už klidně dvacet. To je spolehlivé měřítko, podle kterého poznáte, jestli hra sedí. Když dítě po pár minutách odbíhá nebo začne pravidla překrucovat, není to nepozornost ani zlobení. Je to zpráva, že hra chce víc, než dítě v daném věku unese.

Prvním signálem je změna chování během hry. Dítě, které bylo ještě před chvílí uvolněné, začne uhýbat pohledem, stahovat ramena, couvat nebo si zakrývat obličej. Často se přestane smát, i když se ostatní smějí dál. Některé děti naopak přejdou do afektu: křičí, hází věcmi, strkají do ostatních silněji, než je zvykem. Rozdíl mezi běžným vzrušením a přetížením je v tom, že přetížené dítě nedokáže zvolnit, ani když ho k tomu vyzve dospělý.

Jako základní orientaci používejte poměr, kdy na jednoho dospělého připadá šest až osm dětí ve věku do deseti let. U starších dětí, které už zvládají pokyny a pohybují se v uzavřeném prostoru, se hranice posouvá na deset až dvanáct. Jakmile jde o vodu, dopravu, veřejný prostor nebo práci s ohněm, počítejte raději s poměrem jedna ku čtyřem, u předškoláků jedna ku dvěma. Tyto počty nejsou dogma, ale výchozí bod, od kterého se odvíjí plánování.

Předškolák ještě nedokáže dlouho čekat, než na něj přijde řada, a špatně snáší náhodu, která mu bere výhru. Vyhněte se proto hrám, kde se čeká dlouho a kde o všem rozhoduje kostka. Naopak hledejte hry, kde se něco děje i mimo tah – přiřazování, hledání, stavění. Když dítě prohrává, nekomentujte to a nechte ho prohrát. Pravidla platí pro všechny, i pro dospělé, a to je ta nejlepší škola.

Největší skok mezi čtyřmi a šesti lety se odehrává v pravidlech. Čtyřletý hráč zvládne jedno až dvě jednoduchá pravidla, třeba „hodím kostkou a posunu se”. Pětiletý už pochopí, že se hráči střídají a že se nepodvádí. Šestiletý unese i prohru, i když ho ještě bolí. Vyberte proto hru, která má pravidel co nejméně a jsou v ní vidět. Pokud musíte pravidla vysvětlovat déle než dvě minuty, dítě už dávno myslí na něco jiného.

Podle čeho hru opravdu poznáte Na krabici si všímejte tří věcí: doporučeného věku, počtu hráčů a délky hry. Věkové označení berte jako spodní hranici, ne jako cíl. Hra pro čtyřleté bude pro šestileté často nudná a naopak. Délka hry na krabici bývá optimistická. Počítejte s tím, že skutečná hra trvá o třetinu déle, protože se dítě ptá, vysvětluje a občas se vrací na začátek. A hlavně – počet hráčů musí odpovídat tomu, kolik vás doma skutečně bude hrát. Hra pro čtyři, kterou hrajete ve dvou, nefunguje.

Během programu si počet průběžně kontrolujte. Nejčastější selhání přichází v přechodových fázích: návrat z lesa, nástup do autobusu, odchod na oběd. Právě tam se skupina trhá a vzniká okno, kdy se dítě ztratí. Zaveďte jednoduché pravidlo, že každý vedoucí má na starosti konkrétní jména, ne jen počet. Jména se kontrolují nahlas při každém přesunu.

Bowling s lahvemi je varianta, kdy místo klasických kuželek stojí na dráze plastové lahve, obvykle naplněné vodou nebo pískem. Nejde o oficiální sportovní disciplínu, ale o tréninkovou a rekreační pomůcku. Používá se tam, kde nejsou k dispozici kuželky, nebo tam, kde chce člověk trénovat přesnost na menší a lehčí cíl. Rozdíl proti klasickému bowlingu je zásadní: lahev má jiné těžiště, jinak se převrací a jinak zní, když do ní koule narazí. To mění celý průběh hry.