Po návratu psa zkontrolujte, jestli nemá otlaky od vodítka nebo od postroje. Pokud ano, upravte vybavení nebo délku trasy. Chůze na vodítku při túře je dovednost, která se zlepšuje postupně. Někdy stačí změnit tempo, jindy místo, kde začínáte. Důležité je, že pes nemusí být dokonalý, aby s vámi mohl na hory. Musí jen vědět, že tahání ho nikam neposune a že klidná chůze znamená, že jdete dál spolu.
Běžnou chybou je snažit se lékárničku „zachránit” tak, že ji necháte vyschnout zavřenou. Voda se uvnitř vypařuje pomalu, zato plíseň roste rychle. Druhá častá chyba je používat mokré nůžky nebo pinzetu k ošetření rány – přenesete bakterie přímo do místa poranění. Třetí chyba je brát léky, jejichž obal se rozmočil, i když tablety vypadají suché. Vlhko může změnit účinnost léčiva, aniž by to bylo vidět. Pokud si nejste jistí, raději léčivo vyhoďte a nahraďte novým.
Altokumuly ve střední výšce vypadají jako ovčí rouno nebo vrstva pecek. Pokud se zvětšují a spojují, přecházejí často v hustou vrstvu, ze které začne padat déšť. Nízké cumuly vypadají jako nadýchané kuličky s ostrou hranou. Dokud mají bílou barvu a rostou do výšky jen mírně, jde o pěkné počasí. Jakmile se jejich základna ztmaví a začnou se spojovat do souvislé masy, přijde přeháňka. Cumuly bez vertikálního růstu znamenají stabilní vzduch a dobré podmínky pro pohyb v horách.
Jak sladit tempo pochodu s odjezdem vla
Turistické značení Klubu českých turistů vypadá na první pohled jednoduše: barevný pruh na stromě nebo sloupku. Jenže kdo ho čte špatně, ten se zbytečně vrací, bloudí po lesních odbočkách nebo mine odbočku, kterou měl původně v plánu. Základ je vždy stejný – dvě vodorovné bílé linky ohraničují barevný pás. Barva pásu určuje typ trasy: červená je dálková a páteřní, modrá vede přes vodu a údolí, zelená patří do lesů a klidnějších oblastí, žlutá spojuje kratší úseky mezi obcemi a nádražími. Bez znalosti těchto čtyř barev se dá snadno vydat po trase, která vede úplně jinam.
Základní pravidlo zní: čím méně převýšení, tím lepší. Trasu si předem projděte v mapě a spočítejte, kolik metrů nastoupáte. Do dvou set metrů na deset kilometrů je pro terénní kočárek s většími koly realistické, nad čtyři sta metrů už budete tlačit a nadávat. Vyhněte se úsekům značeným jako lesní pěšina – na mapách je poznáte podle přerušované čáry. Naopak plná čára širší cesty nebo silničky znamená obvykle sjízdný povrch.
Praktické detaily rozhodují. Vezměte kočárek s otočnými předními koly, která lze zajistit, a s odpružením – bez něj dítě usne jen na hladkém asfaltu. Brzdu používejte při každém zastavení ve svahu, i krátkém. Zkontrolujte tlak v pneu před odjezdem; měkké duše se v terénu protlačí a ráfek se ohne. Do batohu patří náhradní duše nebo alespoň lepení, multiklíč a pumpička. Na delší trase si dopředu najděte místo, kde se dá kočárek otočit – slepé úzké cesty znamenají couvání.
Jaké podloží kočárek zvládne a jaké ho zničí Nejlepší je zhutněný štěrk, starý asfalt a udusaná hlína. Problém nastává na kamenech velikosti pěsti – malá kolečka se do nich zaklíní a rámy dostávají zabrat. Kořeny přes cestu se přejíždějí šikmo, ne kolmo, aby se nezaseklo přední kolečko. Bláto po dešti je horší než kameny: cesta se změní v kluzkou kaši a kočárek se začne stáčet do strany. Po vydatném dešti proto volte jen zpevněné komunikace, jinak hrozí, že ponesete dítě i kočárek.
Brdy jsou na první pohled kopcovitá krajina, která kočárkům příliš nepřeje. Jenže řada cest v nich vznikla jako lesní silnice nebo zpevněné přibližovací komunikace a právě ty se dají zvládnout i s dítětem na kolečkách. Rozhoduje povrch, sklon a to, jestli jdete po hřebeni, nebo údolím. Hřebenové cesty bývají kamenité, údolní asfaltky zase mírné a plynulé. Pokud vybíráte cíl, hledejte spojnice mezi osadami a samotami, ne značené vrcholové trasy.
Typická chyba je vyrazit v poledne v létě. Brdy jsou z velké části bez přístřeší, na otevřených pláních není stín a dítě v kočárku se přehřívá rychleji než dospělý. Startujte brzy ráno nebo odpoledne, berte plenu na přikrytí proti slunci a dost vody. Druhá častá chyba je podcenit návrat: cesta zpátky bývá víc do kopce, než se zdálo, a unavené nohy dělají z mírného stoupání horu. Naplánujte si půlku trasy na cestu tam a půlku na zpět, ne délku tam a pak „nějak zpátky”.
Když budete vybírat podle povrchu a převýšení, najdete v Brdech i trasy, které zvládnete s kočárkem bez toho, abyste ho celou cestu tahali. Nejde o to zdolat vrchol, ale dostat se do lesa a zase zpátky v klidu. Držte se širokých cest, hlídejte počasí a plánujte kratší okruhy, než byste si troufli bez dítěte. Pak se z výletu stane příjemná rutina místo boje s terénem.
