Základ je vědět, odkud a kam jdete, tedy mít pevný výchozí bod a směr. V lese bez cest se nepočítá vzdálenost v kilometrech, ale čas a počet kroků. Vydejte se a po stovce kroků si zkontrolujte, zda směr stále odpovídá. První chyba bývá v tom, že člověk vyrazí a teprve po hodině zjišťuje, že šel jinam. Kompas je spolehlivější než telefon, protože ten se ve vlhku a chladu vybije a v hustém porostu bývá signál slabý.

Plánujte s rezervou. Radši kratší trasa a dobrá nálada než ambiciózní cíl a vyčerpaný pes. To je celé.

Nejčastější chyba je vsadit na „suchou” směs s minimem asfaltu a přitom zanedbat podloží. Deska s nízkým obsahem pojiva nepřenese nerovnosti. Musí ležet na zhutněném štěrku frakce 8–16 mm, ideálně ve vrstvě 10–15 cm, zhutněném po malých vrstvách. Pod ní patří geotextilie, která zabrání míchání štěrku s podložím. Povrch musí být v rovině s tolerancí několika milimetrů na metr. Každý hrbol se při menším množství asfaltu projeví jako bod, kde deska začne pukat.

Údržba je pak jednoduchá, ale nesmí se zanedbat. Dvakrát ročně zkontrolujte spáry a dosypte je. Pokud se někde objeví trhlina, nechte ji vyschnout, vyčistit a zalít studenou asfaltovou zálivkou, která má vyšší podíl asfaltu — to je jediné místo, kde se vyšší obsah asfaltu vyplatí. U desek s minimem asfaltu počítejte s tím, že nevydrží věčně. Jejich životnost je dána tím, jak dobře jste připravili podklad, ne tím, co je napsané na faktuře.

Praktické je naplánovat si přestávky na místa, která jsou na mapě zakreslená jako les s hustým porostem, ideálně u potoka nebo v sedle. Vsedě se stín drží déle, protože studený vzduch klesá do údolí. Naopak vrcholy a hřebeny jsou vystavené slunci i větru, takže tam nepočítejte s odpočinkem v chládku. Pokud jdete s dětmi, hledejte úseky, kde se střídá les a louka – děti lépe snášejí kratší úseky na přímém slunci, když vědí, že za chvíli budou ve stínu.

Oči si zvyknou, ale potřebují čas a t