U rohových výsuvů se často chybuje v tom, že se montují až po instalaci dveří. Správný postup je nejdřív upevnit výsuvný mechanismus na dno, vyzkoušet chod naprázdno, a teprve pak přidat čela. Pokud výsuv drhne, nebývá to vinou systému, ale toho, že korpus není v rovině. Podložte nohy skříně a zkontrolujte vodováhou. V paneláku se také vyplatí přidat do rohu silikonový tlumič, protože se dveře časem prověsí a začnou do výsuvu narážet.
Pod postelí v panelákovém bytě vzniká prostor, který většina lidí zaplní prvním, co najde. Jenže právě tam se dělá nejvíc chyb. Než začnete cokoli kupovat nebo stavět, změřte si vnitřní světlou výšku mezi podlahou a spodní hranou postelového rámu. U běžné postele s lamelovým roštem to bývá 15 až 25 cm, u nižších konstrukcí i méně. Pod 12 cm nemá smysl řešit výsuvné boxy na kolečkách, protože se do nich nevejdou a stejně je nevysunete.
Kam až můžete zajít, aby postel netrpěla Největší chyba je narvat prostor až po rošt. Rošt potřebuje proudění vzduchu, jinak matrace vlhne a začne plesnivět. Mezi uloženými věcmi a spodkem roštu nechte alespoň pět centimetrů volných. Stejně tak nepodkládejte boxy přímo podél celé délky postele, pokud má uprostřed nosnou nohu — tlak na ni může časem povolit spoj.
Údržba je stejně důležitá jako samotná instalace. Jednou měsíčně stiskněte testovací tlačítko a ověřte funkci. Jednou až dvakrát ročně odstraňte prach vysavačem s měkkým nástavcem, protože usazený prach snižuje citlivost senzoru a u optického hlásiče způsobuje falešné poplachy. Baterii vyměňte vždy, když přístroj pípne, a u modelů s pevným článkem sledujte datum konce životnosti. Po uplynutí životnosti přístroj přestane spolehlivě fungovat, i když tlačítko stále pípá. Nikdy nátěr ani barvu nanášet na senzor, chemikálie ho zničí. A nezapomeňte na jeden detail, který většina lidí podcení: hlásič, který je slyšet v ložnici, musí být slyšet i při zavřených dveřích, takže se vyplatí vyzkoušet hlasitost při spánku.
Katalogové skříně se šikmině přizpůsobují jen obtížně, protože mají pevný rám. Řešením je korpus z laminované desky na míru, kde se horní hrana seřezává podle sklonu. Desku je nutné nařezat s přídavkem a pak zabrousit do přesného úhlu přímo na místě. Typická chyba: lidé objednají skříň do pravoúhlého výklenku a zapomenou, že šikmina ubírá prostor i do hloubky. Vznikne mezera, kterou zakryjí lištou, a ta po roce popraská.
U výsuvů platí, že čím těžší obsah, tím horší manipulace. Knihy, nářadí nebo zásoby ve sklenicích patří do nízkých pevných beden s madlem, ne do látkových pytlů. Sezónní oblečení, ložní prádlo a ručníky naopak pytle zvládnou bez problému. Všechno, co ukládáte, označte štítkem na viditelné straně — jinak za půl roku vytahujete čtyři stejné boxy a hledáte v nich naslepo.
Průtok vzduchu zajišťují dvě plochy: spodní nasávací štěrbina a horní výfuková mřížka. Spodní otvor musí být alespoň stejně velký jako horní, ideálně o něco větší. Nejčastější chyba je nízký kryt s úzkými štěrbinami, kde vzniká přetlak a vzduch se vrací podél zdi. Poměr plochy volného průřezu k čelní ploše krytu by měl být alespoň 0,5; u děrovaných plechů se dívejte na velikost děr a tloušťku materiálu, protože silný plech s malými otvory snižuje průtok i při správném rozměru.
Montáž dělte na dvě části: nejdřív vyzkoušejte kryt nasucho bez připevnění, změřte teplotu nad mřížkou a pod ní po dvaceti minutách topení. Pokud je rozdíl větší než 10 °C, kryt vyměňte nebo upravte štěrbiny. Teprve pak vrtejte do zdi. Konzoly umísťujte mimo proudění vzduchu, nikdy ne přes nasávací otvor. Typická chyba je přišroubovat kryt přímo k radiátoru — vzniká hluk, přenos tepla do zdi a kryt se nedá sundat na čištění.
Kryt radiátoru má jediný úkol: propustit vzduch, který ohřívá místnost. Když ho necháte ucpaný nebo špatně navržený, radiátor topí do sebe, vzduch se přehřívá, přepadá mimo okna a v místnosti je zima i při plném výkonu. Rozeznat to jde snadno: sáhněte na mřížku nahoře a zároveň na stěnu nad krytem. Pokud je stěna znatelně chladnější, vzduch nemá kudy odcházet.
Základní rozdělení je podle nosnosti a způsobu uchycení. Nejslabší jsou plastové šroubovací hmoždinky do tenkých desek, které unesou jen lehké předměty do několika kilogramů. Silnější jsou kovové samořezné kotvy, které se do sádrokartonu zašroubují jako vrut a mají závit i pro následný šroub. Největší nosnost mají skládací a rozpěrné kovové kotvy, které se za deskou rozevřou do kříže nebo motýlka a rozloží tlak na větší průměr.
