Montáž probíhá odzadu. Korpus nasaďte na místo, podložte klíny a vyrovnejte do svislice i vodorovny. Mezery mezi boky a zdí vyplňte montážní pěnou nebo pryží, ale ne natvrdo, aby skříň nepřenášela otřesy do zdiva. Teprve potom připevněte zadní panel a přišroubujte korpus k bokům výklenku. Krycí lišty řežte pod úhlem podle skutečného průběhu stěny, ne podle pravítka. Spáru nakonec zatmelte a přetřete barvou odpovídající okolí.

Mezera do jednoho centimetru se dá zamaskovat barevně sladěným tmelem nebo úzkou lištou ve stejné barvě jako stěna. U větších spár je ale přiznání čistší řešení. Skříň odsuňte od zdi o pevnou distanční podložku, aby byla rovnoběžná s protilehlou stěnou. Vzniklý prostor pak není chyba, ale záměr — třeba pro vedení kabelů nebo jako přiznaná dilatace. Důležité je, aby byla mezera po celé výšce stejně široká. Rozdílná šířka nahoře a dole vypadá jako nedodělek.

Před koupí nebo montáží se vyplatí zkontrolovat, zda koš sedí na konkrétní skříňku a zda se plně vysune. Částečný výsuv znamená, že na zadní část nedosáhnete a budete ji muset vytahovat po hmatu, což je přesně místo, kde se věci ztrácejí. Stejně důležité je udržet koše suché a čisté. Drobenky a mastnota znečišťují kolejnici a výsuv jde ztuha, což vede k dalšímu přetěžování a vylamování. Jednou za čas koš vyprázdnit, otřít a nechat vyschnout je lepší než dolévat další potraviny do starých nepořádku.

Hloubka skříně se řeší mnohem méně, než by měla. Standardní hloubka kolem šedesáti centimetrů je dimenzovaná na ramínka s kabátem, ale pokud máte úzkou skříň, ramínka se do ní nevejdou pootočená a dveře nejdou zavřít. Řešením je buď výměna ramínek za tenká, nebo instalace tyče kolmo ke dveřím, tedy takzvané čelní věšení. To zabere méně hloubky, ale potřebuje větší šířku. U zásuvek platí opačné pravidlo: čím hlubší zásuvka, tím horší přístup do zadní části. Hluboké zásuvky se hodí na sezónní věci, ne na denní používání.

Výsuvné koše ve skříni vypadají jako řešení, které ušetří místo a zpřehlední kuchyň. Jenže po pár měsících provozu se ukáže, že některé věci v nich mizí, jiné se kazí a další je lepší vůbec nevkládat. Rozdíl není v tom, kolik košů máte, ale co do nich dáte a jak je používáte.

Hloubka ponoru (botn) je vzdálenost od podrážky k nejvyššímu bodu vnitřku boty. Není to totéž co velikost boty. Dvě boty označené stejnou velikostí mohou mít ponor rozdílný o několik milimetrů až centimetrů. Právě tento rozměr rozhoduje o tom, jestli se noha v botě posune, nebo jestli bude tlačit. Změřit ponor je snadné, ale málokdo to dělá správně.

Kdy je hloubka už nebezpečná Propadání boty poznáte podle toho, že se při chůzi mění výška kroku. Noha se najednou potápí hlouběji, než jste zvyklí, a vy musíte práci nohy dohánět kolenem nebo kyčlí. Typický je pocit, že se bota lepí na zem a nechce se pustit. Čím měkčí půda, tím víc rozhoduje plocha podrážky. Úzká podrážka se do bláta nebo písku zařízne jako nůž, široká rozloží váhu a bota zůstane výš.

Základem je tuhost podrážky. Měkká podrážka se ohne přesně v místě, kde se má opírat o zem, a bota se takzvaně ohne do sebe. Když na ni našlápnete, místo aby se vzepřela, propadne se. U bot na túry nebo do náročnějšího terénu proto hledejte podrážku, která se ohne až za prsty a zbytek drží pevně. Zkuste botu přeložit rukama. Pokud se ohne v půlce, v terénu se ohne taky.

Častou chybou je kupovat botu o půl čísla větší s tím, že se vytahá. Větší bota klouže na noze, pata se zvedá a při sestupu se noha posouvá dopředu. Prsty pak narážejí do špičky a kotník ztrácí oporu. Správná bota má mít v přední části prostor na prsty, ale pata musí sedět pevně. Zkoušejte botu s ponožkou, ve které budete chodit, a to nejlépe odpoledne, kdy má noha přirozeně větší objem.

Nakonec záleží na tom, jak botu zavazujete. Volná šněrovačka nechá nohu v botě jezdit, příliš utažená zase omezuje krevní oběh a noha v chladu dřív tuhne. Zkuste šněrování přitáhnout v prostřední části a v horní části nechat mírný prostor pro pohyb kotníku. Pokud bota i tak sedí špatně, nepomůže ani sebelepší vzorek. Vyměnit ji je levnější než řešit natažené vazy.

Co se v koších osvědčí a co ne Spolehlivě fungují balené trvanlivé potraviny, které mají pevný tvar: těstoviny, rýže, luštěniny, oříšky, sušenky, koření v uzavíratelných dózách. Ty se dobře vysouvají, snadno se v nich hledá a neztrácejí se. Naopak problém jsou sypké potraviny v otevřených sáčcích, mouka, cukr nebo krupice. Při každém vysunutí se sáček převrhne, obsah se vsype do koše a ten se pak musí vysypávat. Stejně tak se neosvědčily mléčné výrobky a čerstvé pečivo, pokud koš není v chladné části kuchyně. V tmavém a méně větraném prostoru se rychleji kazí a snadno zapomenete, co tam je.