Zaveďte tři obálky nebo tři krabičky: utrácení, spoření a sdílení. Do první jde částka, kterou může dítě kdykoli utratit. Do druhé si odkládá na konkrétní věc, kterou si přeje. Do třetí dává malý díl pro radost druhých – třeba na dárek pro babičku nebo na pomoc zvířatům. Poměr si nastavte společně, ale nechte dítěti prostor. Pokud bude chtít dát do spoření víc, podpořte ho. Pokud naopak utratí vše hned, nechte ho pocítit následky. Nepůjčujte mu další peníze jen proto, že mu došly. Přirozený důsledek je lepší než kázání.

Nejčastější chyba při odstavování dětí od obrazovek je snaha zabavit je stejně intenzivně, jako to dělá displej. Rodiče pak skáčou z aktivity do aktivity, dítě se nudí a za hodinu sedí zase u tabletu. Přitom stačí méně podnětů a více prostoru. Dítě nemusí být neustále baveno — potřebuje jen počáteční impuls a možnost tvořit si vlastní pravidla. Následujících patnáct činností funguje proto, že jsou jednoduché, nenáročné na přípravu a dají se dělat i v bytě.

Nakonec počítejte s tím, že hádky nezmizí. Budou se vracet v různých podobách, jak děti rostou. Vaším úkolem není je vymýtit, ale nedovolit, aby se z nich stalo trvalé nepřátelství. Když se přestanete ptát, kdo je vinen, a začnete se ptát, co každý potřebuje, uděláte pro vztah svých dětí víc než jakékoli pravidlo nebo trest.

Když už konflikt propukne, přerušte ho dřív, než se změní v křik. Řekněte: „Teď jsme oba naštvaní. Sejdeme se za hodinu.” Není to útěk, je to prevence. Během pauzy se uklidníte a můžete mluvit věcně. Pokud dospívající odmítá komunikovat, nechte dveře otevřené. Někdy stačí být poblíž, dělat něco společného – vařit, hrát hru, jet autem – a rozhovor vznikne sám, bez očního kontaktu, který je pro mnohé v tomto věku nepříjemný.

Při samotném rozhovoru se vyhněte otázce „Kdo to začal?” Ta nikdy nevede k ničemu jinému než k dalším hádkám a křivdám. Místo toho pojmenujte, co jste viděli: „Viděla jsem, že ti vzal pastelku, a ty jsi ho praštila.” Potom nechte každého říct svou verzi, ale s pravidlem, že se nesmí skákat do řeči. Cílem není rozsudek, ale to, aby oba slyšeli, co ten druhý cítil. Často stačí, když jeden řekne „mrzí mě to” a druhý to přijme – a spor je vyřešený bez vašeho verdiktu.

Každá hádka mezi sourozenci není katastrofa. Často je to jen způsob, jak se děti učí vyjednávat, prosazovat se a snášet nesouhlas. Problém nastává ve chvíli, kdy do sporu vstoupíte jako rozhodčí a začnete hledat viníka. Právě tady dělá většina rodičů první velkou chybu: snaží se určit, kdo měl pravdu, místo aby řešila, co se děje mezi dětmi. Děti si z takového zásahu odnesou jediné – že jde o to vyhrát nad sourozencem, ne se domluvit.

Obecně platí, že oblečení by mělo být pohodlné a mělo by umožňovat volný pohyb. Příliš těsné oblečení škrtí, omezuje krevní oběh a děti v něm bývají mrzuté. Naopak příliš volné oblečení může být nebezpečné – dítě se v něm může zachytit, zakopnout nebo se do něj zamotat. U triček a mikin je lepší zvolit o něco volnější střih, který vydrží alespoň jednu sezónu. U kalhot dejte pozor na délku: pokud jsou příliš dlouhé, mohou překážet při chůzi. Řešením je ohrnout je nebo zvolit střih s nastavitelným pasem.

Typická chyba rodičů je, že kapesné vážou na výkon. Dítě pak dělá věci jen pro peníze a přestane vnímat, že pomoc v domácnosti je běžná součást soužití. Další chybou je dávat peníze nepravidelně – jednou týdně, jednou za měsíc, jindy vůbec. Dítě ztrácí přehled a nemůže plánovat. Stejně tak je chyba kontrolovat každou korunu. Pokud dítěti dáte svobodu, musíte mu dovolit i menší neúspěch. Když za celé kapesné koupí levnou hračku, která se hned rozbije, je to cennější lekce než jakákoli přednáška.

Finanční a bytová realita se nesmí přeskočit. Nestačí spočítat jen pleny a jídlo. Zvažte, zda se vejde druhá postýlka, zda máte auto s dostatkem místa, zda jeden z rodičů nepřijde o příjem. Praktický krok: sepište si současné výdaje na první dítě a přidejte odhad pro druhé. Pokud rozdíl pokryje běžný příjem bez druhé hypotéky, jste v reálné zóně. Pokud ne, je lepší počkat nebo upravit životní styl.

Než začnete cokoli řešit, zjistěte, o co vlastně jde. Většina hádek nevzniká kvůli hračce, ale kvůli tomu, že se jeden cítí odstrčený, druhý přehlížený nebo se oba bojí, že přijdou o vaši pozornost. Když uslyšíte jen křik o autíčko, ptejte se dál: „Co se stalo předtím, než jsi křičel?” a „Co jsi chtěl, aby se stalo?” Získáte tak skutečný důvod a můžete mluvit o něm, ne o povrchním spouštěči.